Cestou vzpomínek - rybníky pod Troskami

Podtrosecké rybníky - stále starý dobrý svět

Nejen rybníky. Patří sem i Svitačka, tábořiště. I můj okruh stále stejný. Na Svitačku zavezl mě autobus cyklobus i s károu. Zase ochranáři ukrojili kousek tábořiště. Zdali mi vždycky chráníme to, co je nutné a nezapomínáme chránit co je potřebné? Přibylo týpí, setrvávají stany, karavany nezvítězily. Ubyly knihy v kuchyňce/umyvárně, nahrazeny další kuchyňskou výbavou. Není to určitá metafora našeho života? Co s literaturou? Hlavně se dobře najíst.

Aspoň kousek pěší na sever, podle lesa po okraji pastviny. Kravám prostor neberou, ty se ochrání samy. Za rohem lesa objeví se v celé své kráse. Trosky, mohutné, perfektně ranním sluncem nasvětlené. Zdají se větší, než při prvním setkání, víc než šedesát let tomu. Ne nezvětšily se, jen si dnes uvědomuju jejich velikost. Všichni důležití dneška budou dávno zapomenuty a Trosky tu budou stále stát, se svou kamennou moudrostí.

A už brzdím na své káře. Silnice pěkně upravená, ale Krčák, kde jsme se v klidu koupávali zarostlý, nepoužitelný. Kde jsou ty časy, kdy se koupalo i na Věžáku a skákalo ze skály. Hospoda tu zavřená, ale tábořiště vše při starém. Cestou další znovu potkávám Krčák, druhý břeh. V malém stupání se mi turista nabízí pomoci s károu. Děkuju: "Takhle tu jezdím už 61 jedna roků, rád budu i letos pokračovat."

Kousíček dál začíná Věžák. Sem umístila Marie Poledňáková své slavné filmy. Když se hlavní hrdina František Němec zaučoval na horolezce, přivodil si malý úraz. A tak mu sice dali Janu Preissovou opatrně do náručí, natočili detail. Pak slavný herec slavnou herečku opatrně položil. Sundal kalhoty, ty si oblékl Pepa Linhart, tehdy šéf jičínských horolezců, a zmocnil se sladkého nákladu a utíkal po louce v roli Františka Němce. Jana Preissová je pořád pěkná a louka se nezměnila vůbec. Pepa honorář dávno propil.

U Věžáku bývaly dva tábory. Oba zrušené, vstup zarostlý, nebo zatarasený. Krásné koupání s pískovou pláží neexistuje. Jeskyně při pěšině do Krčkovic trvá. Právě tak jako skutečnost, že si lidi tady řeknou při potkání dobrý den. Ovšem s výjimkou bláznivých kolistů v pestrých kostýmech. Neboť oni nevědí, kudy jedou. Kéž by si svoje závodění přenesli někam, kde nejsou normální lidi.

Kousíček za výhledem na skalní věže rozbili svůj stánek přátelé ČSOP. Téma Mlýny, Rybnikářství, Zemědělství. Každý si může zatočit, aby se přesvědčil, že když se chce upéct chleba, tak se musí zrní umlít. Mají tam knížku Mlýny na Žehrovce, stačí zalistovat, uvědomíme si, jak naši předkové uměli stavět nejen užitkově, ale i esteticky. Ostatně nedaleký Podsemínský mlýn s krásným kamenným mostkem, je důkazem.

Nebák, to je další konstanta. Až na to pivo. To by se za pana Doležela nestávalo. Nikdy jsem se tu v poslední době nekoupal v plavkách. Nechci ani letos. Na schůdkách usychají manželé, on taky bez. Po zaplavání si povídáme. "Tohle je můj druhej. S tím prvním to nešlo. Snad to bude lepší." Ten lepší se usmívá a varuje mě před pivem.

Cestou ke Stéblovicím předjíždí mě chlapík, má tam motor. Ve stoupáku se k němu tlačíc zase přibližuju. "Asi se tam něco porouchalo", praví. Nechám ho při tom. Je mu teprve sedmdesát. Na kopci mi zase motorově ujíždí.

Když přijíždím na nádraží do Mladějova, objeví ze zprava motoráček, mašinfíra kouká z okna. Volám: "Vezmete mě do Jičína?" Směje se, zastaví, s průvodčím mi pomáhají s károu. Je to vysoko, vysokánsko. Pak mě teprve dochází. To není normální vlak, je tichej, pěknej. Uvnitř dřevěnej, přítulnej.

Jízdenka je oranžová, je na ní namalovanej Humprecht a napsáno 50 Kč - s lokálkou kolem Humprechta. Ve vlaku si povídáme a já si všimnu, že pan průvodčí nemá uniformu. Na papírek mi napíše: Mladoboleslavský železniční spolek. Parta, která se stará. Já přidávám: "Dají do pořádku vláček, uschopnějí a on jezdí. Sice jen o víkendu, ale spolehlivě".

Motorák se jmenuje Motorový vůz M 131.1081 a vyrobila ho Tatra roce 1949. Jezdí po okruhu Sobotka - Mladějov - Libuň - Jičín - Kopidlno - Dětenice - Dolní Bousov. Jen o prázdninách a jen o sobotách a nedělích. V malých obcích zastavuje jen, když budete intenzivně mávat a usmívat se. Na jízdním řádu ho najdete.

No nádhera. Pěkná dřevěná sedadla, jako nová. A představte si, nic tu nevrže a neskřípe. I když mašinka je stará 73 roků. Jak asi budou vypadat ty dnešní vlaky, až budou takhle staré?

Jedna povedená neděle - a tolik dojmů. Tolik dobrých setkání. Veskrze příjemných, pozitivních. Vypravte se taky ven, zlepší se vám nálada. Údolí kolem rybníků mají čarovnou moc.

proChor

Bohumír Procházka