Divovánoce 2022 v Lodžii

Do Lodžie přijíždíme, já a kára, v půl čtvrté v pátek. Nic. Jen stromečky zasazené, mírně uklizeno. Jinak prázdno. Né, prázdno není v hlavách. Jirka Vydra, kastelán, ředitel, scénárista, režisér, je-li třeba bedňák, má hrubé rysy scénáře v hlavě. Opravdu jen hrubé. Detaily vznikají až při zkouškách. A dotvářejí se při představení.

Příběh Marie, Josefa, miminka právě narozeného a hodných a zlých lidí okolo nich, hraje se v Lodžii už osmým rokem. Pokaždé jinak. Co my víme, jak to tenkrát opravdu bylo? Pokaždé jen dvakrát. Premiéra a derniéra.

Ale teď zkouška. Stmívá se. Dolaďuje se technika. Kuba není vidět, přidává se reflektor. Hoši z techniky jsou skvělí. Skvělí jsou všichni. Je tma, zima. Studentky a studenti z DAMU. Nenaučili je na té vysoké škole, ať se pořádně teple ustrojí, když jedou v zimě do dvora Lodžie. A hlavně boty.

Je potřeba koordinovat sbor s kapelou a zpěvačkou Janou. Nevidí na sebe. Pomůže technika. Děj je prostý, Josef přiváží Marii, ta už v jináči, na vrzajícím a skřípajícím vozíku lipovou alejí. Za nimi třímetrový svítící anděl. Sbor se rozestoupí, Josef Marii podpírá, chvílemi až nese. Ale ve bráně řvoucí vládce v černém. Každý musí ukázat papír, na něj dostane razítko, smí projít. Černý vládce řve dál, svou nesrozumitelnou řečí.

Oba svatí procházejí dál svou cestou za povinností. Sbor je tiše doprovází. Ne tiše, ale písní beze slov, ke které vládne Jana Vébrová svým hlasem, doprovází kapela. Náročná cesta, Josef musí Marii nést.

Zlý vládce v černém znovu. Už když jsou snoubenci blizoučko útulku. Rvačka. Josef Marii brání. černí pochopové najednou odmítají poslušnost. Možná proto, že se opět objeví anděl. (Technicky náročné, vysoký anděl musí rychle obejít dvůr a přijít zadním vchodem.)

Narodí se miminko. Pravé, živé. Půjčené. Tři králové jsou hoši odkudsi z Beskyd s nástroji, na které tam pastevci hrají. Klečící sbor zpívá Narodil se Kristus pán.

Tahle scéna, už v kostýmech, zvaná Divobetlém, opakuje se v sobotu dvakrát. Podruhé v pět kdy tma a světla posilují účinek.

V sobotu dopoledne zkouška pokračuje a v pauzách můžu v kavárně mluvit s lidmi, kteří se tu hřejí. Pěvecký soubor DAMU, deset děvčat, šest kluků, kteří tu obstarávají velkou část hudebního programu, není souborem studentů zpěvu. Jen sbormistryně má specifické vzdělání hudební. Ostatní studují herectví a prostě chodějí do sboru, kde se lecčemu naučí. Oborem souboru je folklor Čech a Moravy a židovské písně. S hrdostí se hlásí k tomu, že 17. Listopadu zpívali na Národní třídě a že pak na Václavském náměstí zpívali hymnu.

Česká zpěvačka Jana Vébrová není ani celebrita, ani nijak nápadná. Hvězda je, ale si to nepřipouští. A podle toho nekoná. Sedí v koutě a poslouchá. Jen si cosi brouká, když poslouchá zkoušku sboru. Jana je talent od pánaboha. Až po chvíli vypráví. Asi v roce 2002 potkala Jirku dnes tady kastelána. Jako divačka chodila v Liberci na akce, které Jiří Vydra pořádal. Pak jednou přišla s akordeonem, byvše vyzvána, aby zazpívala. Bylo to možná v roce 2004. A tím započal vstup dívky, která vystudovala v lesnickou školu ve Šluknově, do hudebního světa.

Že se pak naučila na několik nástrojů (v lodžii hrála na klavír), že jako písničkářka píše si své vlastní texty i melodie, že chystá svou druhou velkou desku, je samozřejmost. Srovnávám Janu s hvězdnými zpěvačkami v parádních kostýmech s fantastickými róbami a příslušným zabezpečením, včetně finančního. Usmívá se: "Jedu furt po okraji." Může popsat svůj hudební žánr? Dlouho přemýšlí. "Že jsem to nazývala expresivní šance?, to už nechci používat," Spíše pro sebe poví, slovo Naturalismus.

S Ruskou Dášou známe se od zářiového Worldfestu. Spolu s Ukrajinkou Sašou a Němkou Fridou vytvořili mezinárodní trio, které připravilo ukrajinskou kavárnu hluboko v lese Libosadu. Ukrajinské lidové melodie, postavy z ukrajinských pohádek. Sáša bude za rok končit DAMU, přibrala k sobě spolužačku Anastázii a hrají tu v Lodžii Louskáčka. Ano, klasický Čajkovského balet. Však také na jejich divadle známá melodie zní. Na divadle zeleninovém. Prostě loutky tvoří plody zeleniny. Například baleriny jsou česneky. Malé divadlo s klasickým námětem.

Když se později snažím inscenaci fotit, pozoruju, jak se herečky při premiéře usmívají. A děti jen kulí oči, co všechno je divadlo.

Páje řekne - proChore, ozdob stromeček. Najdu krabice s ozdobami, pověsím první. Lidi chodí okolo. Řeknu - tohle je společný stromeček, pojďte si přidat svou ozdobu. Malí, velcí hrabou v krabicí, přidáme drátek, pověsí. Stromeček na terase je společným dílem Divovánoc.

Sobotní program už ve zkratce. Z polské Swidnice, která je našim partnerským městem, přijel pěvecký sbor z místního lycea, zpíval polské koledy.

Střídá je sbor Damu. Koledy všelijaké. Vedle mě stjí holka, odhaduju 4 - 5let. Všímá si, že si notuju se zpěváky. Mrkneme na sebe. Zkouší zpívat taky. Prima pocit.

Ve sklepě hráli se dvě představení Andělé z lesa, nám známé Divadlo Líšeň. Scéna a loutky z přírodního materiálu se krásně promítají na cihlové klenbě. V oktogonu Anička a letadýlko se svým orignálním vánočním Příběhem dědka Všudefouse.

Ruky Na Dudy. Ano, to jsou ti králové, kteří hráli Ježíškovi. Tentokrát v Oktogonu se všemi svými nástroji. A další a další ... .

Tržiště příběhů ve stáncích na nádvoří. Malá, až miniaturní divadélka. Nádherná svým nápadem scénou, loutkami. Anička Strnadová pomocí stínového divadla a svých truhliček skládá poklonu sklářům v Jizerských horách. Však tam je doma. A každá divák si jednu skleněnou korálku směl odnést na památku.

Vedle hrála Katanari o tom, kde bydlí zima, Terezka Havlová o paní Jarmile, Adam Páník o světle pod ledem.

Vedle stánky s rukodělnými výrobky. Hrníčky ručně tvarované, ne na kruhu a skvěle nekýčovitě malované. Knížky, které prodavačka napsala, ilustrovala, a sama v té zimě prodávala. Vymyslela hru a pětibarevně na ručním lise vytiskla. Karty, každá je uměleckým dílem. Panenky, či jiné postavičky, každá jiná, protože ruční.

Tvůrčí dílny jsou na terase, kterou se vytápět zatím nepodařilo. Tak je velký nával u pečící dílny, kterou připravilo jičínské Káčko. Paní ředitelka Lenka těsto zadělala a s dětmi formičky, váleček a vál připravila. Kdo z příchozích si cukroví uválí, nebo ručně utvoří, dají mu ho péct a on si pro teplé, hotové, vajíčkem potřené cukroví přijde a svépomocí sní. Mamince dá ochutnat, aby věděla, jak takové cukroví chutná. Je tu dílna linorytová, dále na svíčky ze skořápky a dílna na vánoční šišky ze semínky pro ptáčky. V lektorské místnosti dělají děti pod vedením Renaty Anděla Páně a pod vedením mistra řezbáře Aleše Vostřeza vymačkávané perníky.

Lodžiová dílna služební, kde umělci, často na poslední chvíli, dodělávají rekvizity pro svá vystoupení, je napřístupná - nikdo by se tam nevešel. Nepřístupná a neuklizitelná. Vždycky se najde dobrák, který tu po akci uklidí, ale vydrží jen do dalšího konání. Ale najde se tam skoro vše potřebné. Mne zaujala nová pásová pilka, kde se dá vyřezat i kolečko. Modernizujeme.

K lodžii patří i kuchyň, nejmenší mistnost v celé stavbě. Vejdou se tam i lidé. Ale málo. Rád tam chodívám. Řeknu: "Nepotřebujete něco poradit?" Oni řeknou: "Vynes, proChore, koš." Tak vynesu koš. A dostanu čerstvou polívku.

Když večer, už za hluboké tmy, jedu lipovou alejí stejnou cestou, kterou jezdíval vévoda, mi došlo. Jezdím sem rád, protože se tu mnohému naučím. Protože se tu potkávám s dobrými lidmi, kteří mají rádi svůj kumšt, rádi ho předávají dalším, a nevadí jim, že dyž je potřeba, přespí i na zemi na matraci. Potkávám tu jiný svět, než je svět politiků a úředníků.