Erasmus v Jičíně

Mezinárodní koncert v Jičíně

A bylo plno. V Masarykově divadle v pátek 12. května v šest hodin večer. Ne, nepřijel žádný Slavík, ani Slavice. Jen zpěváci ze 5 zemí Evropské unie. Ne světové hvězdy. Ne profesionálové. Obyčejní žáci obyčejných škol, jejich učitelé, rodiče.

Nálada skvělá na obou stranách, před i za oponou. Potlesk ne ze slušnosti, ale upřímný, nespoutaný. Přidávalo se. Radost až k slzám. Viděl jsem dívky brečet, viděl jsem, jak se lidi objímají. Tohle dovede muzika, člověčí dobrá vůle, chuť, ale taky pořádná dřina a vytrvalost.

Dost velkých slov: Erasmus+. Playing for Chance je hudební projekt pěti evropských škol. Školy vytvořily společnou kapelu a uskutečnily během tří let koncerty ve všech zapojených zemích.

Portugalsko, Polsko, Řecko, Španělsko. A Základní škola Bodláka a Pampelišky o.p.s. , která vyučuje ve Veliši a v Robousích.

Právě poslední koncert, vyvrcholení turné, byl v Jičíně. Protekce? Vzpomínám, jak mi Honza Jiterský, zvaný Bodlák, vyprávěl, jak nebylo lehké založit v roce 2003 školu poněkud jinou. Od té doby asi trochu zmužněl, pořád se omlouvá na svou angličtinu. Stále nosí kšandy a na koncertě střídal saxofon, klavír, a myslím ještě nějaký strunný nástroj. Nebylo na něj vidět.

Líbil se mi čtvrťák Matěj, který byl prvním sólistou koncertu. Suverénně ovládal mikrofon, přiznal, že anglicky hovoří jen takhle málo, a ukázal na prstech. Do Erasmu vstoupil před rokem v Krakově. Nebyl žádným školeným zpěvákem, prostě ho přihlásila maminka. A reprezentuje ve světě.

To je atmosféra Erasmu. Ne jen bílá trika z odznáčkem. Tvrdá dřina zkoušek i pro ty nejměnší. Byl jsem na generálce. Napočítal jsem, možná nepřesně, asi 36 sboristů od třeťáků, po starší rodiče a učitele. Podobně s muzikanty. Jednacím jazykem samozřejmě Angličtina. Obdivoval jsem, jak se ti žáci základní školy dovedou domlu a. vit. Jistě, ty zájezdy po Evropě jsou úžasná motivace. Pokračování školy jinými prostředky.

Sám koncert točil se kolem oblíbených světových melodií. Lennon, Cohen, Abba a další. Bylo skvělé pozorovat mladé hráče. A sbor. Nevydrželi v klidu. Pohyb celého děla, gymnastika rukou.

Sbormistryni, paní učitelce Aše vlály vlasy. Nikdo neví, jak se přesně jmenuje, ve sboru říkají si křestními jmény.

Ano, zazněla i Ta naše písnička česká. Aby i starší přišli si na své. Přijeli přátelé z Pražského lázeňského orchestru. Muzikanti se vzájemně znají.

Jeden skvělý hudební večer, který si připravili místní sami. Ve spolupráci s evropským světem. "Požádali jsme ministerstvo, že chceme uspořádat další ročník. Čekáme na vyjádření." Byla poslední Bodlákova slova.

proChor

Bohumír Procházka