Jana Pokorná maluje příběhy

Jana Pokorná maluje příběhy.

Kyž otvírala Jana Pokorná 1. června svou výstavu v kavárně Amos, tak vysvětlila: Příběh. Před všemi obrázky byl příběh. Buď na cestě v denním životě potkaný, nebo najednou napadnutý. Tak třeba vidí na cestě opuštěného pejska. Okolo křoví. Pejsek osamocený. Čeka? Je ztracený? Bezradný? Nu to je přece námět na obrázek. Takový osamocený pejsek. Zapamatuje si pozadí i popředí, dma namaluje. Má malířskou paměť. Umí scénu na papír dáti. Jak prosté. Svůj zážitek napíše jako popisku k obrázku. Nám, kteří se na obrázek díváme, pak poví, že pán si prostě do křoví odskočil.

Tak vzniká umění. Někdy ale objeví se téma ve vzpomínce dávné. Z dětství vybaví se najednou vzpomínka bouřky. Bylo to dávno, Jana možná ještě dítě. Fůra na zebřiňák naložena, bouřka se blíží. Ne teď. Kdysi dávno. Citlivá duše pocití tu atmosféru. Napětí. Ještě neprší. Sklizeň, výsledek dlouhé práce od zasetí po sekání, sušení, neměl by zmoknout. Když je ta duše v těle melířově … . "Všichni na obrázku jsou. Od dětí až po dědu."

I písnička vyvolá nutkání k tvorbě. Dokonce jsme si u jednoho obrázku tiše zanotovali. Už nevím, byla to krajina v zimě? Nebo rybník plný slunce? Kdy a proč je v rybníku slunce? Malování klade otázky. Ne, písnička se jmenovala jako obrázek: Nezapadej slunce. Pardon, obrázek se jmenoval podle písničky.

Už řadu let pořádá paní kavárnice Daniela měsíční výstavy jičíských, či blízkých umělců. Každá výstava je setkání. I setkání s hudbou. Letos obstarala ji pomocí své kytary vnučka Vendulka.

Všechny výstavy v Amosu jsou prodejné. O téhle výstavě pravil kdosi – Ceny jsou tu směšné.

proChor

Bohumír Procházka