Jinčí čin v roce únavy

Vystihly pořadatelky náš současný stav jedním slovem, které se často opakuje. Ano, pořadatelky, protože pracovní tým sestává hlavně z dívek. A to slovo je přiléhavé. Z dívek vzhledem, z dívek charakterem. Pak je tu několik pánů, a psů, ale ti zastávají jen pomocné práce. Použito lodžiovou terminologií, ti tahají praktikábly. Ne nadarmo dostala se do textu Lodžie. Většina pořadatelů patří, či patřila, náměty, inspiraci bere a brala v Lodžii. Vyrostla v Lodžii.

Nemá totiž Jinčí čin profesionální (městem, či státem placené pracovníky) pro výkon prací nutných, jako je třeba úklid. Jako mají některé poloprofesionální festivaly, spíš rázu komerčního. Ostatně soudím, že pořadatelé nepovažují za potřebné o těch věcech mluvit. Nekecat, makat.

Jest úžasné, že vysokou část programu tvoří složky (a teď dlouho přemýšlím nad správným výrazem, abych se někoho nedotknul) vzdělávací, intelektuální, dosaďte dle svého. Tedy přednášky, panelové diskuze, diskuze. I když to poslední konání odehrávalo se zejména v kuloárech, zatímco na podiu byla kapela a před podiem vlnili se ti, kteří té intelektuálštiny měli dost. Viz téma únava. Podmínky pro to byly, točilo se lomnické pivo, dvou cenových úrovní.

V přednáškovém sále, krásně vyzdobeném freskami, byly nejen lavice, ale i matrace. Není to krásné, být intelektuál vleže? Na páteční přednášce o vyhoření napočítal jsem 44 pozorných posluchačů. Ukažte mi v Jičíně takovou účast na přednášce. Snad, když kdysi v hotelu Paříž mluvil pan profesor Masaryk.

Hlavní témata: Práce a únava, Nadprodukce, vyhoření, Od únavy k rekreaci. Lektoři i posluchači mladí. Mezi posluchači mnoho studentek a studentů a psů. Po celé dny, v celém areálu neviděl jsem víc než 10 lidi nad čtyřicet. Jeden nad 80.

Přednášky a panelová diskuse. V pátek trochu víc ptali se a hovořili posluchači. Soudím, že i přednášející i panelisté měli by dát více prostoru posluchačům. Lidé z praxe můžou téma obohatit zkušenostmi.

Některé výrazy, které zazněly a charakterizují náplň přednášek a diskuzí: Střídání směn má negativní vliv & únava je pocit& feministky chtějí, aby se jim za domácí práci platilo & únava = vztah mezi prací a časem & neplatí, že práce šlechtí & pracovní morálka se týká jen střední třídy & když v neděli na procházce něco vymyslí, tak to pracuji? & aby normu nepřekračoval kvůli ostatním, byla z toho únava & snaha vyhýbat se lidem & minimální mzda taková, aby člověk mohl existovat & ženy jdou pod cenu, když si vezmou méně hodnotné muže & v medicíně je 45 % stresu & když chci potlačit stres, stresuje mě to & i lidi bez práce mohou vyhořet & střídat aktivity & dopřát si aromaterapii & blbá nálada je nakažlivá & říkám-li ano, říkám tím ne sobě & důležitost supervize & meditace je změna postoje, moment, kdy mám čas na sobě pracovat.

Když tu fotím, pozoruji. Hlavní módou jsou kraťasy + bosé nohy. Dívky umí doplnit to něčím jako župan. Půvabné. Cosi to odhaluje a zároveň tají. Taky to umí Tomáš. Ale při tom všem udržuje pozornost. Nikdo nezevluje, jen se občas napije. A vějíře. Počasí nás vrací k starodávné, užitečné módě.

Poznámka osobní. Svět se mění. Před šedesáti lety neznali jsme pojem panelová diskuse. Ostatně - nekonal se žádný Jinčí čin. Asi by ho strana a vláda nepovolila. A my jsme se učili ruštinu. Takže v rozmluvě se občas objevovaly rusismy. Ale málo. Teď těch anglicismů je víc. A my, starší, na to už nestačíme. A už se to nenaučíme. Dnešní dvacetiletí se dovedou jinak orientovat. Jezdit do zahraničí je pro ně samozřejmostí. Nechci přímo napsat, že současní studenti jsou chytřejší, tak diplomaticky pravím, že jsou světaznalejší. Chytřejší v určitých ohledech. Přivítal bych hlasitější mluvu lektorů.

Pokojíčky (Pokoje únavy). Šlágr už druhého ročníku. Budova bývalého vlakového nádraží je velká. Každý umělec, i "umělec", někdo to nepozná, proč taky?, dostane místnost, i půda je k dispozici, a může ji nainstalovat dle uvážení, k tématu únavy. To jest, troj, dvou, i jednorozměrně. A Tak vznikly pokojíčky s názvem Do postele, snění o práci, Demotivační citáty, Co ti uniká, Zaplaceno, Sedadlo v leže a spousta dalších. Vernisáž proběhla hned ve čtvrtek. Jen pořadatelé zapomněli, že se večer taky stmívá a tak autoři drželi své proslovy při baterce. Tím ale mimoděk celá akce tak získala další rozměr. Po celé budově k tomu jsou rozvěšeny eseje na téma únavy, výsledek akce s názvem Šuplík, ve které zájemci psali esej na téma Únava. Připravila spřátelená aktivita.

Prostor stánků s občerstvením, gastronomickým a knižním, s podiem a lavičkami pro kuloáry ožívá po přednáškách. Přítel, známe se z Lodžie, přivezl knihy, neboť ví, co se čte a co lidé na Jinčí čin chodící mají zájem číst. Vysokoškolský pedagog prodává knihy.

Vedle má svůj stánek kulturní čtrnáctideník A2. Jeho šéfka, Marta Martinová kandiduje do senátu. Chci se s ní seznámit. Řekli mi, má vlasy česané našikmo. Má, a má brejle. Obyčejná holka na pohled. Ale na ten pohled se na ni dobře dívá. Ví, co chce. Dává mi pirátský volební leták. Trochu jiný než bývají. Ptám se, jestli má zkušenosti v politice. Nemá. A vysvětlí mi, že to nemusí být na škodu. Jako novinářka má rozhled. Už tím, že je tady a povídáme si o dění v okolí, vidím, že to myslí vážně.

Pod vrbou před budovou kroužek muzikoterapie. Laďka vysvětluje, rozdává nástroje. Začíná bubnování. Zvuk v rytmu napomáhá uzdravení duše.

Stmívá se. Ostrůvky homo sapiens na trávníku nebo u stolku sedí, povídají si. Někteří se vlní před podiem.

Tady se nepěstuje kult celebrit. Zato tu potkáte lidi, od kterých se můžete něco dozvědět, popovídat si s nimi. Třeba na trávníku u piva. Oni si svou důležitost, úroveň nezískávají sakem a kravatou, či funkcí.

Taková slavnost, kde se lidi sejdou. Lidi, kteří si mají co povědět a taky se chtějí cosi dozvědět. Sedmý ročník Jinčího činu 21. až 23. července končí v pozdní noci. Pro některé až ráno.

proChor

Bohumír Procházka