Jivínský Štěfan
Štefan letos
Jivínský Štefan, ocenění za pozoruhodný kulturní počin na okrese Jičín, udělen byl v tradiční datum 25. února v Kopidlně. Štefan na paměť Jičínského spisovatele Josefa Štefana Kubína, založen byl v roce 1996. Od té doby koná se nepžetržitě, s vyjímkou dvou let kovidových. Účastníci připnuli si odznáček s číslem 26.
Kopidlenští nechali se vidět. Příprava skvělá. V předsálí presentace města, jeho spolků a organizací. Sál vyzdoben. Stoly prohýbaly se pod občerstvením (sladkosti jsem právem ochutnal a vychutnal), pořadatelé byli slavnostně oblečeni, neboť účast na podobné slávě je pro ně událostí. Město představilo slavné rodáky i kulturní památky. Přijeli vzácní hosté, náš pan senátor Tomáš Černín přímo z lesa. Své panství nezanedbává. Tu poznámku neopomněl jsem, neboť on není politikem v kravatě.
Nominací (nominovat může kdokoli) bylo celkem 283. Ocenění, to jest sošku z dílny manželů Lhotákových, za počin roku uděluje se losováním, neboť výběr z rozličných užitečných konání, která často jsou svou velikostí obtížně srovnatelná, je těžký. Po dlouhém střihání nominací do štefanského klobouku získal Štefana Josef Lidický z Jičína. Ve své výloze připomíná obrázky a textem tragickou událost z roku 1968, kdy okupant, polský voják, zastřelil dva jičínské občany.
K výběru laureáta za dlouhodobou činnost sešla se komise, složená ze zástupců obcí okresu. Ta vybrala Jiřího Vydru, ředitele a dramaturga Valdštejnského imaginária, krátce nazývaného Lodžie. Za mnohaleté, neobvykle tvůrčí, autorsky progresivní a překvapivě realizované akce ve Valdštejnské lodžii.
U vědomí toho, že ocenění zaslouží si všichni, kdož se podílí na kulturním konání, předala komise ještě květiny, které vypěstovala zahradnická škola v Kopidlně. První získala Pavlína Čížková, která organizuje kulturní dění na Libáňsku. Velmi slušela kytice paní Naděždě Vaníčkové, nezapomenutelné kněžně z Lucerny, člence kopidlenského divadelního souboru. Třetí byla kolektivní. Pánové Pavel Kracík, Michal Rambousek a Milan Berný byli oceněni za odvahu a statečnost, s kterou se pustili za odvrácení ztráty letiště ve Vokšicích. Nebýt silné bčanské aktivity, měli bychom nad letištěm a okolím bouřlivé letecké nebe.
Je tomu dávno a dávno, kdy jsme udělovali v roce 1996 poprvé Jivínského Štefana. Bylo to v budově dnešní KVČ v Jičíně, dnes v přestavbě. Zpravovali jsme tenkrát 41 nominací. Nabízí se mi srovnání. Vždyť jedinečná akce trvá čtvrt století a … . Ano, ve své podstatě se Štefan nezměnil. Nestal se papalášskou akcí. Tenkrát jsme říkali, že štefanská komise je samozvaná a dobrovolná. Kdo jen trochu dovede si představit, co znamená zpracovat 283 nominací, pochopí ono úsilí. Zadara. Kdo to dnes zná? Ano, ti často bezejmenní, kteří dělají kulturu na vesnicích, i v městech. A nejsou to placení profesionálové.
Vědí o nich ti, kdož mají možnost jim pomoci, finančně i morálně. Lidsky?
Například jeden ředitel jedné jičínské instituce soudí, že když někoho něco baví, tak proč mu za to platit. Ne nejde o mzdu. Často pomůže materiální pomoc. Uznání. Nakonec i věcná náhrada nákladů.
Ostatně soudím, že mluvívalo se o tom, že udílení je místem setkání. Je. Však v poslední době se setkání, ve významu diskuse, popovídání, u Štefana neděje. Je vůbec takové místo
v našem žití? Třeba zvážit, zda v programu neměl by být prostor k veřejnému vyslovení názorů na kulturní téma.
Seznam nominací letos čítá 27 stran. Přehled toho, co se na okrase v kultuře děje. Kdo se jím zabývá? Pravda, ten seznam vychází z nominací. Není tedy úplným přehledem bohulibého konání. Ale zajisté inspirujícím. Zdali media, i třeba media státem, či obcí placená, tomu seznamu věnují pozornost? Zajímají se dostatečně i místní politici?
proChor
Bohumír Procházka