Kočí v Chotči

Choteč má 213 obyvatel. Je stará asi 666 roků, Kočí v Chotči tuším 17. Tak dlouho trvá festival. Hledám festival čeho, nacházím větu "z očí do očí". Ta se hodí, protože se to rýmuje. Skromně bych tam přidal ještě uši (kvůli poslechu apel a divadel), ale stačí pobýt chvíli, a možno zjednodušit: festival pro všechny smysly. Ano, když si počkáte na známou pochoutku (už jsem zapomněl, jak se jmenuje), tak čicháte a pak vám ji přinesou s praporkem Kočívchotči, užijí si vaše chuťové buňky. Základem jsou vajíčka, ale je tam všechno, co přináší letní zahrádka.

Neboť splupožadatelem jsou i zahrádkáři. Taky přišel pan Láďa otvírání pece z doby bronzové s motykou. Uvnitř krásně tvarované tři bochníčky chleba. Pak dívky zazpívaly Krásná je brambora a všichni se přidávali v refrénu. Vida, jeden zase princip. Moudro zpívané a proč se nepřidat, je-li moudré.

Hliněnou pec připomínám, protože kromě pekařské dílny, byly tu ještě, a běžely v předstihu týden, dílna animační truhlářská, keramická a další. Děti si mohly vybrat. I dospělí samozřejmě. Keramická, vedená Terezou, běžela pak po dobu festivalu. Renezanční sgrafito, to si přenesete domů Slavonice, kde je sgrafito na každém baráku v centru, a teď tu vaše, vlastnoruční. Tereza připravila hliněné placky, nahoru nechala zaschnout bílou polevu a můžete škrábat. Jako umělci před asi 350 léty škrábali do čerstvé omítky.

Tereza pak dokázala, jak krásně souvisí hrnčířina s hudbou. Za pomocí Jirky s klarinetem. Na starobylém hrnčířském kruhu vytočila mísu, za doprovodu blůzových improvizací. Žánry můzický a výtvarný se tu mísí a přibývají Tereziny květované šaty a v nich ta pěkná holka Tereza. Později dovídám se, že Tereza byla kdysi prezidentkou čehosi ve Francii, nějaké kulturní instituce. Chytrejch šikovných a pěknejch holek je tady víc.

A ta kombinace klarinetu a hlíny nebyla připravená. Ta byla improvizovaná. Momentální nápad. Připomínám to proto, jak nás improvizace provází životem a Kočí to ilustruje. Jak vidno, nemusí to být na škodu. Divadelníci o tom vědí své. A těch je tu hodně. A muzikantů, A lidí devatero řemesel, protože někdo musí umýt nádobí. I to zastanou herečky.

Měníme žánry. V kostele Zpívala rodina Matouškova písně hodně staré a taky písně lidové. Jde to dohromady. Zvláště za použití nástrojů jako je cimbál do ruky, dudy, niněra a flétny všech výšek a hloubek. Uvedla Daniela s malou Adou (ani ne měsíc mladou) a jeden hoch s rukama v kapsách, který vysvětlil, tuším to bylo on, kdo vysvětlil, pojem a význam pokání. Mezi tím se pomalu setmělo.

Uvádím to na potvrzení toho, jak je Kočí multižánrový. Od kostela na zahradu a pak do hospody, přesedají do divadelního sálu v hospodě. Pivo s sebou se smí.

Tady po animovaných filmech Dadly, hrál se Otěstánek. DAMůZA, tedy manželé Adam a Dorota, podle Erbena. Ale ten psal o Otesánkovi. Ale ti dva v zástěrách zopakovali jeho myšlenku o tom, co je, když je něčeho moc.

Každá správná hospoda má svou zahrádku. Tam probíhalo popovídání (odpolední káva) s prof. Jakou Pilátovou z pražské DAMU a teatrologem Hozou Petruželou o duši, divadle, člověku, smyslu a vůbec.

Bylo na tomto sympoziu nabito. Akorát účastnici neměli kravaty a pilo se i pivo, nejen káva.

A zase jsem nahlédl do toho, co je kulturní antropologie a teatrologie a tak. Oni ti představitelé těchto oborů mluví květnatě, metaforovitě. Inu intelektuálové. Ale paní profesorka byla stručná: "laboratoř a zahrada". Jejich propojení. Honza pak připomněl problém grantů. Ti papaláši (výraz můj), kteří formulují granty, vůbec nepředpokládají, že když se něco nepovede, tak to není neúspěch. Ale jejich úřad kolo grantů to nepředpokládá.

Bylo toho víc. Ale papíru a času je málo. Jen jsem chtěl povědět příklad, jaký je rozsah Kočího. Tady jen o několika událostech.

Jedu domů se svou divadelní károu po panelce a vítr tam přivál mi k této stručné zprávě ještě myšlenky, poznámky:

Kočí bylo setkání. Nejen jednosměrném. Oboustranném. Kdy z diváků stávají se posluchači a aktéři. Obě strany se inspirují vzájemně. Hierarchie mezi profesorem a žákem se smývá.

Na Kočím přijde paní profesorka z UK z Prahy a řekne obyčejnému proChorovi z Jičína, že jeho divadlo bylo dobré. Bez vykopírovaných diplomů a podpisů papalášů v kravatách. A takto to má váhu.

Na Kočím visí básně na hnojišti a lidi se boří do hnoje, aby si je přečetli. A jim to ani moc nevadí. Básně za to stojí.

Na Kočím se zpívají básně o obyčejném životě a obyčejných lidech, co se jim líbí i nelíbí. A ti se ke zpívání připojují.

Kočí je svět, kde i přiznáme, že se něco nepovedlo. Například mi chybělo víc odpadových košů.

proChor

Bohumír P