Kousky z deníku - divadlo

28 09 2023 Dobrodružství zvané Těšín.
Někdo jezdí za dobrodružstvím do Rumunských hor, někdo do deštných pralesů. Mně stačí Těšín. Těšín, obec za Železnicí Pod kopcem Železný. 21 čísel, 29 obyvatel.

V Cidlině na jarmarku zbalím divadlo, Michaela mi pomáhá. Naložíme na káru, Ani mi nedala pusu, jen řekla za rok dovidenia.

Jede se dobře, protože z kopce. Jedu rychle, abych co nejdál dojel za světla. Ani nestačím sledovat tu nádheru červených šípků v zeleni keřů. V Železnici nezabočím na zastávku ale jedu ještě kousek dál.

Těšín, Nová skleněná zastávka se sedačkou. Naproti před přes silnici, někde nad Drevěnicemi, svítí měsíc. Nádhera. Velký žluto-růžový. Pravý. Zážitek z cesty. Autobus za 10 minut. 10 minut se můžu nechat unášet.

Jenomže za 2 minuty zastaví červené auto. Přátelé. "Prochoremitěsvezem." Nechci. Dohadujeme se. Děkuji, ale nedají si říct. Okolo přefrčí autobus, na který jsem čekal. Ani si nás nevšimnul.

Pak P tvrdí že naloží mě i káru. Opravdu mě tam spojenejma silama nacpali, a ještě za mě strčili bednu, aby mě tam neviděli policajti.

Jedem a oni občas zepředu volají jak se mám. Mám se dobře, mám přátelé. Odhaduju kde se pohybujeme podle zatáček a drncání. Najednou podivný zvuk. Něco vypadlo, já asi ne.

Volám dopředu. Ano vypadlo z auta kousek divadla. P otáčí, hledá, nachází a pokračujeme. Smějeme se. Já mám radost, že jsem celý já i divadlo.

Horší bylo vylézt u baráku z auta. Když zabrali oba za mé trčící nohy, vytáhli mne i káru. M vynosila ke dveřím zbytek divadla, a se raduje, že se podařilo. Já děkuju, děkuji. A raduju se, že nás nikdo z domu nevidí.

To už na Veselku zapíjet honorář nepůjdu. Nechci si s protivnou šenkýřkou zkazit náladu. Ve sklepě přepočítávám kousky divadla. Jsou všechny. Nahoře si namažu housku se sádlem se škvarkama a přikusuju rajčata, ještě svoje, ze zahrady. Je mi dobře. Sním celý balíček sušenek.

Do postele se mi vysmívá oknem měsíc, se kterým jsem si povídal v Těšíně.

30 09 2023 Svatý Václav v kostele Sv. Václava v Kozojedech

Kostel byl postaven v roce 1689 a teprve v sobotu 30. září byla tu provedena hra Vašek a Bolek aneb Legenda o svatém Václavovi. Slavnost uspořádal Spolek Stříbrný zvon Kozojedy, hrálo proChorovo Divadlo na káře.

Jenomže kárá, tedy tříkolka, nemohla do kostela vjet, dveře byly zaseknuté, nedaly se otevřít. Kostel je poškozený, v nejbližší době bude opravován. Teprve po delší době mohli jsme do kostela vjeti, před tím tříkolku částečně porozebrati. Tím přišel jsem o zajisté skvělé sváteční buchty, protože bylo třeba tříkolku znovu postaviti a divadelní scénu instalovati a program dle časového plánu uskutečniti. Diváků 27, věkové rozmezí 5 až 84 let. Kontak mezi jevištěm a parterem byl skvělý, jen při zpěvu líbila by se větší divácká účast.

Po divadle následoval kytarový recitál Petra Sešína, který hrál Händla, Mozarta, E. F. Buriana ,Beatles a další. Krásný příklad, jak i v malé obci připraví skvělé setkání. Zajisté přispěla k tomu i vzácná barokní památka svatováclavského kostela.

Kytarista už hraje, já urychleně balím. Odjiždím kostelem uprostřed skladby, nestačím zamávat té pěkné holce co seděla vzadu a pečlivě sledovala divadlo. Ve dveřích opět problém. Nakonec všechno vyložíme, káru nakloníme a protáhneme. Kára prošla a zůstal tam jeden můj prst. Už když sjíždím k silnici lituju, že jsem si bolest nenechal od pořadatelky Ludmily pofoukat a nestihl jsem ani vzít buchty, které nabízela.

Do kopce k cihelně nesjlejzám, poctivě šlapu. Chci dojet do Jičíněvse k vlaku ještě než se setmí. Když zahnu k Češovu, vzpomenu si, jak jsem vzal děti do cihelny, když ještě stával komín. Nějak jsme prolezli do komína a já jim říkal: Podívejte se komínem nahoru na oblohu. To se každému nestává, aby se díval komínem zespodu. Jedním z těch dětí je dnes pan řídící, který mi nedávno ve Slatinách dal jako honorář za divadlo řízek.

Jede se dobře. Setmělo se až v Jičíněvsi. Nakonec musím v hospodě ještě čekat na vlak. A tak ruším sousedy, kteří koukají na fotbal. Jeden je syn paní Lajnové příjemné vrchni sestry ve špitále. Dožila se dvaadevatesátky. Pan Lajn syn je střelec. Připomínám olympioničku Kůrkovou. Říká mi, že si vzala Američana Emonse, který je teď trenérem střelby u biatlonistů.

Skleněná zastávka není opuštěná. Kromě mne a káry je tam měsíc. Známe se z mého čekání v Těšíně. Náladu zkazí paní průvodčí. Káru neuznala jako kompenzační pomůcku majitele průkazu STP. Ani mne nabaví se hádat. Jen nabízím potvrzení od doktorky. Marně. Stále se dožaduje svých 30 korun. Vyhrožuje policií v Jičíně. Ptám se, jestli mě zavřou i s károu.

Prostě dráha má svá pravidla. Autobus jsem úspěšně vyřídil, zejtra budu bojovat s ředitelstvím Modré mafie (= České dráhy). Věru mi nejde jen o jízdenku v ceně jednoho piva na Veselce.