Kousky z proChorova deníku

07. 10. 2022 Zase jsem vůl

Přesně jsem měl naplánováno dnešní odpoledne a večer. Pojedu do Lodžie. Protože: včera jsme stáli mezi dveřmi do Lodžie s takovým klukem, a já mu povídám: "Jste žák, nebo učitel?" "Asistent," pravil. Fakulta designu a umění z Plzně přijela do Lodžie na residenční pobyt. Budou tu chodit, vnímat zvuky i tvary a jiné projevy genia loci, zaznamenávat a pak z toho vytvoří animaci.

Povídáme si o animaci dnes, mezi těmi dveřmi a on mě ubezpečil, že techniky, kterými pracoval mistr Trnka stále platí a jsou živé. A vyprávěl o těch moderních, kde kresba na starý způsob, ruční kresba, funguje a jak se přenáší do počítače, a jak se to dělá, ať přijdu. A dal mi telefon. Já si poznamenal do kalendáře, že dneska v osm mají gala. Představení toho, co tu žáci, pardon studenti, vytvořili.

Ale takto byl výsledek. Celý den jsem v duchu viděl, jak je na zahradě ta hromada neuklizená po úklidu. Klacky, ze zbytky ostříhaných keřů a stromky rajčat, které svůj úkol splnily. Nemám rád neuklizené hromady.

Tak jsem jel na zahradu. Naložil hromadu do obrovské bedny, přidělal na káru (odhad 15 kilo) a stihnul Sběrný dvůr ještě otevřený. Pak jsem naplnil ještě jednu bednu, menší a tu jsem musel odvézt až do kontejneru domů.

Teď sedím u piva na Veselce, protože mi došlo. Došlo mi magi, jak říkají horolezci. Pravda, ještě bych do Lodžie dojel a viděl. Tohle psaní by jinak vyznělo. Takže teď sedím, pivo, stále ještě jen za 29, je opravdu jako křen. Já si koukám na věž kostela Panny Marie Sněžné, která má nahoře dvouramenný kříž, budu si to muset nechat vysvětlit, proč dvouramenný. Zleva je věž nasvětlená zapadajícím sluncem a já si přemejšlím, jak nás Život zkouší a pořád nás staví před nějaká rozhodnutí.

Ať se rozhodneme jak chceme, vždycky je to blbě. No není to krása?

08. 10. 2022 Dnešní ráno,

začalo mi vzpomínkou na Paustovského. (Konstantin Paustovskij ruský spisovatel ukrajinského původu 1892 - 1968.) Wiki má o něm 27 řádků. Venku totiž mlha = podzim. A já si vzpomněl, jak v jedné knížce psal o tom, jak miluje podzim. Protože to je ideální tvůrčí období, které napomáhá soustředění.

On byl mým oblíbeným spisovatelem. Tuším v období, kdy jsem začal trochu víc číst. Vlastně blbost. Hodně jsme četli už jako kluci tenkrát v Libáni. To, co kluci čtou. Londona, Verneovky Ramsonky a podobně. Ostatně soudím, že trochu neprávem dnes přehlížíme, tedy někteří, přehlíží, ruskou literaturu s období socialismu. Vybavuje se mi Šukšin, Bulat Okudžava... Bylo jich víc, ale stařecká nepaměť nepouští je na papír.

09. 10. 2022 Moje doktorka

Takhle nazýval hrdina Rudišovy knížky Grandhotel svou psycholožku. A stejně ho nepřeřízla. Nebo on jí? On odletěl balonem.

Tak moje doktorka, abych použil stejný výraz, když jsem jí vyprávěl o své nespavosti, dělala se mnou takovou zvláštní proceduru. Musel jsem sedět se zavřenýma očima, uvolnit se ... Když to skončilo, byl jsem poněkud vyšťavenej, ona řekl ať si lehnu, přikreju se a třeba i usnu. Učinil jsem.

Od té doby uplynuly tuším 3 dny a já spím snad osm hodin, možná víc. Divným spaním. K ránu zdají se mi podivné sny. Tvůrčí. Pak vstanu a píšu. Bez snídaně. Jen s čajem Earl Grey téměř dvě stránky v kuse. To normálně neumím.

Ještě, když se víc zamyslím, zavzpomínám, zdálo se mi o Há. Byli jsme někde, bylo tam víc lidí, ona byla aktivní. Hovořila. Hovořila víc než obvykle a hovořilo dobře, všichni poslouchali. A já na ní koukal a uvědomil jsem si znovu, jakou já jsem měl pěknou holku. Nejlepší.

proChor

Bohumír Procházka