MAPOJ

Když jsem "vyvolával" do počítače fotky z Martinské poetické jeseně ucítil jsem známý pocit v oblasti kotníku. Je tam. Dopr, je tam. Svědivý pocit nad kotníkem. Jak to? Vždyť jsem čtyři dny na zahradě nebyl?

Dopr. Já pašuju ze Slovenska parazita. Z Turčianské doliny, přesně z Arboreta při Slovenském národním muzeu v Turčianském Svatém Martinu přivážím roztoče. Nechtěně. Kromě mnoha skvělých zážitků ze své asi patnáctileté tradiční návštěvy na MAPOJi. Letos 8. až 10. září.

Věru dostat se dnes na Slovensko skrze české a slovenské dráhy je zážitek. Pět přestupů skýtá těmto bohulibým organizacím, které někdo nazývá Modrá mafie, mnoho příležitostí jak si s těmi, kdož cestují "sockou", pohrát. Zpoždění, po slovensku meškanie, kdy ujedou všechny přípoje, nebo zase problém z nabitého vlaku vystoupit, když ulička je ucpána a vlak se rozjíždí, patří k těm dosti běžným.

Ale vyplatí se. Slovenský lid je vlídný. Stále ještě vyznává u nás už zastaralé pojmy, jako je pozdravení, poděkování. Nakonec nám už Martinčané odpustili, že je Václav Havel připravil o práci, protože se prý přičinil, že se v Martině přestaly vyrábět tanky. Teď mají jiné problémy, jako třeba jakéhosi Kotlebu a další. Ale volí si ho sami.

Takže si hýčkají organizace a instituce jako je Matice slovenská. Hovoří o její současnosti … Teď hledám vhodné slovo, abych se zachoval. A tak to opíšu. S úctou vzpomínají na doby minulé, kdy Matice hrála pokrokovou úlohu v oblasti nejen kulturní, ale o obecně morální a lidské. Štúrovci, ano ten výraz jsme biflovali ve škole a po zkouškách ho zapomněli, jsou stále nejen historické osobnosti, ale hlavně ti, kteří stáli u vzniku pokroku na Slovensku.

I když často, a v mnohém, byli mnozí evangeličtí duchovní. Ještě s prominutím připomenu Faráře katolického, který trochu ukryt mezi keři, stojí na náměstí v Žilině. Mnoho Slováků stále ho vzývá, i když byl mnohými označen jako klerofašista.

Omlouvám se za tu odbočku, jen jsem chtěl připomenout tu nesmírnou složitost našeho života v obou sousedských zemích.

MAPOJ je pořádán jako setkání literárních klubů, ale i osamělých autorů ze Slovenska, Česka, Polska. Pořádá Turčianska knižnica V Martině která je zřizovatelem Literárního klubu Duria. Na Slavnostním představení tvorby účastníků zaznělo čtyřicet příspěvků z díla účastníků. Letos za doprovodu harfy a zpěvačky, a klavíru.

Z přednesených děl jen šest bylo prozaických. Ano, více básníků. Přesněji básnířek. Ženský element převládá. Humoru, ironie, nebylo mnoho. Berou se vážně, současní tvůrcové.

Ubytování v Penzionu Čierna paní. Dvě hvězdičky. Dvoulůžkový pokoj bez snídaně, běžná cena - 46 euro. Pivo Martiner 12 za 1,8 euro Starobrno 10 1,4 euro. Ale pozor, Martiner 12 vyrábí se v Hurbanovu. U nás se taky Radegast nedělá na Radhošti.

Večer diskuse neformální. Vydání vlastních publikací zaplatí si většinou autor sám a knihu pak rozdává známým. Některé kluby svým členům pomáhají obstarat sponzory. Přispěl jsem zkušeností se svými novinami. Ocenil jsem svobodu tohoto media, že každého můžu poslat kam chci. Úsměv vyvolalo, že loni dostal jsem grant od města 150 Kč za měsíc. Letos je líp.

Večer kytarista a kytaristka a bylo to znát. I když jen jedna kytara. Protože vedle Oldy vstoupil dívčí element – Beáta. Písně všeho druhu, i prostonárodní, i sprostonárodní. Jak stoupala hladina. Ale přišla desátá, což je v Černé paní vyhlášená hodina klidu. Nechci byt k přátelům nepříjemný, ale obávám se, že ne vždycky se dodržuje. A my? Každou chvíli někdo prst před ústa a vzápětí kdosi navrhnul další píseň. A to se mnohokrát opakovalo a bylo to krásný.

Ráno bylo "švédsko" můj silný zážitek. Pozoroval jsem, jak je psací řemeslo vysilující. Některým nám celkem úspěšně podařilo se najíst možná i na půl roku dopředu. Dvě hvězdičky v pojetí Černé paní jsou přátelsky přívětivé.

Do díla! První přednášku měl nám už známý Peter Cabadaj a byl věnovaná Matici slovenské v době poválečné. Ona prošla stejným vývojem jako mnohé instituce za komunistického režimu. Ještě dva roky po srpnu vycházely v Matici kvalitní časopisy. Publikovali tu i čeští autoři jako Ivan Klíma, Ludvík Vaculík. Pak stagnace, podobně jako u nás.

Dvě hodiny autorského čtení. Peter řídí a varuje – času málo, nás moc. Nemluvte o tom, co a jak jste napsali. Jen přečtěte to napsané. Někteří v ruce svou knížku, někteří papír, trochu ušmudlaný. Jiní nazpaměť. Byli i tací, kteří najednou měli rozbité brýle. Kolegové vezmou text a přečtou za autora. Není lehké jít na trh před tolika posluchači, kolegy. Úroveň rozličná. No a co? Píšu kvůli tomu přetlaku, co mám uvnitř.

Jen málo času zbývá na kuloáry, o kterých se říká, že jsou stejně důležité, jako jednání. Mým kuloárem byla Mirizma, půvabná dívka v krátké sukýnce. Nejdříve mi vysvětlila svůj literární pseudonym, která zvolila jako odkaz na své bulharské kořeny. Pracuje ve Sdružení cestovního ruchu Vysoké Tatry ve funkci kulturní manažer. Sem samozřejmě patří i sport a tak nestačím psát, protože Jičíňáci, zejména horolezci, mají k Tatrám blízko.

Mirizma vypráví, že v poslední době se na Slovensku věnuje cestovnímu ruchu velká pozornost. Slováci i Češi objevují čaro (kouzlo) Vysokých Tater. Ale ku příkladu na Gerlach (2654,4 m n. m) se smí jen s průvodcem. Pro pohyb v Tatrách možno si pořídit kartu, která za respektování zásad ochrany přírody pomůže pěším i lidem v autech či električke zjednodušit pohyb, včetně například odstavení auta.

Nové stavby vznikají v Tatrách jen minimálně a to velmi citlivě. Pracuje se na obnově Wolkerovy Polianky. Je tom celostátní soutěž na památku českého básníka. Och. Vybavila se vzpomínka, jak jsem procházel dlouhou chodbou s bílými dveřmi léčebny, která se, tuším, za Wolkera jmenovala Tivoli. Jak přestěhovali básníka do pokoje na severní straně, protože tam bylo ubytování levnější. Díval se na Tatry, ale sluníčko tam neměl.

Dostáváme se k chtě pod Rysami, kam jičínští lezci jezdí. A Mirizma vypráví o soutěži nosičů. Jmenuje, tuším, čtyři chaty, kam se jinak zásoby nedostanou, jen na zádech nosičů. Každoročně pořádá se soutěž na rychlost. Nosiči mají na zádech v nejvyšší kategorii 100 kilo. V ženské kategorii nese se třicet kilo… .

Mrknu na hodinky. Nahoře další program. Ale kardinální otázku položit musím. A co lidi? Jací jsou dnes? Lidi v ČR, Lidi na Slovensku. Shodujeme se. Asi na tom jsme stejně. Že mít názor, to se dnes moc nenosí. V Česku na to máme výraz: předpo..anost.

Po obědě jdeme do kopce – do Slovenského národního muzea. Však budovu obcházíme, čeká nás vousáč stromů znalý, Ing. Martin Cirbus. Opatrně utrhne lísteček, popíše, vypráví. Který strom je čím zajímavý. Všechny. Každý umí léčit, některé jsou jedovaté. Máme je doma na zahradě, nevíme to o nich. Netušil jsem, kolik barev můžou mít listy stromové a jak se mění podle ročních období.

Národný cintorín. Učebnice dějepisu v kamenné podobě. Provází nás milá paní doktorka Jelka Borcovanová. Hroby osobností a hroby prostých lidí vedle sebe. Symbolický památník českých olympioniků. Fotíme se společně u Karola Kuzmányho. 1806 – 1866. Evangelický farář. Spoluzakladatel Matice. Jeho báseň – kdo za pravdu hoří. Za nízkou zdí jezdí auta a hned za silnicí točí se pivo. Několik světů vedle sebe. A slunce praží.

Peter Mišák, ani jsme si kafe po návratu nestačili dát, o Matici dnes. Neradostné vyprávění. Kdeže některý ideály minulosti. Co se kde stalo, co bylo. Řeči. Zvykáme si na ně. Ale názor? Názor kam se poděl? A v tom se od Slovenska nelišíme. To je trend dnešní doby.

Pověz co si myslíš? Ukaž, co umíš ty! Od čtyřech vede Marek tvořivou dílnu. Rozdá text a vyzývá k diskuzi o formě a obsahu. Pak vyzve – a teď napiš ty! Kdo chce, přečte svůj čerstvý pokus na téma. Ozývá se smích. Marek umí připravit dílnu poutavě i poučně.

Však po večeři přišla proChorova chvíle. Na stolek položil obrácenou židli, tedy nohami nahoru, a byla divadelní scéna. S přispěním kolíčků, truhlářských svěrek, červeného šátku a loutek vyrobených s bedýnek z Kauflandu. Po druhé hrál jsem 355 kilometrů od domova divadlo. Jmenovalo se Vašek a Bolek, aneb legenda o svatém Václavovi. Za doprovodu foukací harmoniky.

Slova básníků nahrazena byla tyátrem. A básníci ztichli, podobně jako děti, kterým hrávám v okolí Jičína. Po skončení přicházeli kamarádi a říkali, jak jim divadlo připomínalo jejich dětství. Vzpomínky na mládí. A prohlíželi si loutky. Neměl bych to říkat, ale divadelník pozná, jestli zaujal. Soudím, že divadlo zabralo.

Pak byla hudba. A mnozí si ve druhém koutě povídali, co si ještě nestačili říct. A vyměňovali si svá díla. ProChor šel do nejbližší hospody "propíjet honarář". To je metafora divadelníků. U Martinexu bylo třeba srovnat si dojmy, bylo jich věru mnoho.

V neděli stoupáme vláčkem Jablunkovským průsmykem domů. Říkáme si – tak za rok opět.

proChor

Bohumír Procházka