Martinská poetická jeseň
MAPOJ
Sedmnáct let trvá setkání Literárních spolků ve slovenském Martině. A sedmnáct let tam z Jičína jezdíme. Nejen proto, že Martin je s Jičínem spojen dlouholetým partnerstvím, ale jest Martinská poetická jeseň skvělým setkáním lidí, kteří píší a máme tam dobré kamarádky a kamarády.
Jenomže. Protože český spisovatel narozený v Řehči zastává názor, že na každé cestě mají se pít místní piva, tak ten názor sdílím. A trpím. I letos se nový Martines vařený v Košutech dá pít jen ze slušnosti. Prostě se Slováci pivo vařit ještě nenaučili.
Tak to je jediná výtka a jinak se mi líbilo. Slovenská přívětivost, pečlivost s jakou Turčianská knižnica a spolek Duria setkání připravily. I krajina. Téměř z postele hotelu jsou vidět nádherné kopce. Ze západu a severu Malá Fatra, z Východu Velká Fatra, na jih od Martina Tučianská dolina.
Program pestrý. Každý měl poslat, co v poslední době napsat. A tak připravení recitátoři četli celkem 38 autorů. První literární maraton byl zpestřen draním peří. Ano. Folklorní soubor Hrádok předvedl, jak se zpívávalo, když se okolo stolu ženské sesedly a dralo se peří. I u nás se tak drávalo. Jenže na Slovensku se lidové písničky zpívají stále. A u nás? Nedávno jsme s Ivanem Matějkou vzpomínali na slavné časy jičínského souboru Český ráj a Jičínáček.
Teď jsme nasedli do městského autobusu (1 Euro) a jeli do Vrůtek, kde bylo ubytování a další program. Martin, Priekopa, a Vrůtky jsou na jedné čáře. Paneláky, paneláky a zase paneláky . Vrůtky jsou železniční uzel na trati z Prahy do Košic. Tam se Turiec vlévá do Váhu a je tak ukončena turčianská dolina. My se dávno učili o partiznské obci Priekopa já si přestavoval roubené chalopkyy.
Po večeři se ti, kdo vydali nějakou knihu, či jiné čtivo pochlubili a bylo zjevné, jak je spisovatelské řemeslo, zejména básnické, náročné. Ekonomicky i organizačně. Samizdat - vydej si sám, stále platí. Někdy pomůže klub, zejména se sháněním grantů.
Je vidět poctivá snaha. Někdo vydal osm, jiný svou první knihu. Náklad často jen 100 výtisků. Bez udání ceny. Neboť jako dar pro přátelé. I tady "měnily" se knihy navzájem. Jmenovány i Prochoroviny, vydávané od roku 1998. Příkladem budiž Duhový míček Jána Bazgera. Povoláním horník. Knížku si ilustroval sám, nebo požádal děti ze svého okolí. Pohádky jsou tu v češtině i slovenštině. V Plzni vydávají Kalendář plzeňský. V jednotlivých měsících se střídají členové klubu.
Svéráznou presentaci svých básní předvedl Jiří Kalivoda. Své básně doplňuje vlastní grafickou koláží, převede na desky, které instaluje při rozličných příležitostech buď zavěšené na zdi, nebo položené na řadu stolů. Jako cestovní koláže.
Půvab setkání je v kuloárech. Velká debata vznikla okolo díla Karin Lednické Šikmý kostel. U nás většinou velmi oblíbené všechny díly, přátelé ze severovýchodní Moravy dívají se na příběh i z hlediska vlastních zkušeností. Pohádkář, který strávil jako horník 30 let pod zemí, ví něco o výbuchu v dole. O nebezpečí práce pod zemí. Namítám, že Lednická studovala archivy. Ano, říká on, ale dokumenty tehdy vytvořené, nemusí být pravdivé. Často jsou vytvářeny ve prospěch majitelů dolu. Namítám, že jde o román, který se nemusí krýt s historickými fakty. Ale vykládejte to horníkům, kteří dennodenně fárají.
Marek z Plzně vypráví mi, o českoněmeckém projektu podle knížky Václavy Jandečkové Falešné hranice. Tehdejší StB zinscenovala fiktivní hranici a její převlečení příslušníci v roli převaděčů zavedli občany přímo do chřtánů české policie. Teď Václava iniciovala projekt, který ve spolupráci Česka a Německa tu událost připomíná. Václava besedovala před pár lety tady v Jičíně se studenty Lepařova gymnázia
Ráno se snažím fotit okolní kopce. Vrůtky, železniční uzel, jsou krásně obklopeny kopci a je umění udělat fotku, aby tam nebylo něco z dráhy, zejména množství sloupů. Dva světy se prolínají. I ten s vlaky je potřebný. Pohodlná cesta do Tare vede přes Vrůtky. A v téhle oblasti je zároveň cestou vyhlídkovou.
Šturovci. Obávaná maturitní otázka. Tak, jak o nich vykládá Peter Cabadaj jsou docela stravitelní. Vždyť oni pobyli hodně i u nás v Čechách. A to jsme se neučili, nebo zapomněli? Jaký měla vztah Božena Němcová se některými. A Samo Chalupka byl farář. Vůbec mezi vzdělanci a pokrokovými lidmi bylo mnoho farářů.
Janošík. Legendu Janošík vysledoval Cabadaj v 18 zemích 3 kontinentů. Janošík je daleko víc, než obrázky na hrníčcích a talířích. Při výslechu vytrpěl kruté mučení. Nikoho neprozradil.
Slovenský chlapík Peter Cabadaj bádá, studuje, jezdí, přednáší. Nikde není kmenově v kanceláři usazený. Hovoří úsečně, jakoby věty vykřikoval. Ale všechno sedí. Radost poslouchat.
V poledne zase nebyly brynzové halušky. Nojo, řízek je řízek. Navzdory tradici.
Jen rychlé kafe a jdeme, nebo jedeme podle kolejí do železničních dílen. Veliký areál. Parta nadšenců má pronajatu výhrevňu (výtopnu) tady opravuje a pak provozuje ve své režii lokomotivy. Provádí nás obětavý pedagog z žilinské dopravní fakulty. Obdivuju, jak dámy jsou těch mašin nadšené, všude vlezou fotí se, navzdory železničářské špíně. Ale komu se povede vidět otevřenou parní mašinu. Nádhera. Jednu elektrickou lokomotivu nazvali si ajznboňáci Bardotka. Ta svým poprsím připomíná herečku. Není to legrace zastavovat rozjetý rychlík. Na to je potřeba od stažení záchranné brzdy ještě stovky metrů, vysvětluje náš průvodce.
Oblíbeným zpestřením je tvůrčí literární dílna. Marek Matuška ji pečlivě připravil. Letošní téma - epigram:
marná snaha, celá léta
pořád stejná písnička
když mne dívka zaujme, je
vadná/vdaná/ lesbička.
A zase autorské čtení. Mnozí stydlivě, jiní profesionálně. Většina z vlastnoručně vydaných knížek. Které pak vyměňují s kolegy za jejich. Já přispívám myšlenkou, že noviny s literárními prvky jsou vlastně periodicky vydávanou knihou. Třeba životopisnou. Osobní, nebo životopisem svého města.
Nastupuje další soubor. Folklorní skupina Hradisko z Vrůtek.. Zpívají spolu už 30 let. Nejstarší zpěvačce je 75 let. Skvělá atmosféra. Ani se nám nechce propustit je. Přidávají. Naši se s nimi fotí. Tak tohle v Jičíně nemáme. A měli. Kdeže je jičínský folklor!
Večer naladil Olda kytaru. Pořád ještě máme mnoho písniček společných. Jen s jihočeskými moc jsem se nechytal.
V neděli ráno Valašský expres příjemně klouže mezi beskydskými kopci. Příjemnější cesta, než severně přes Ostravu. Chaloupky, údolíčka, Bečva téměř bez vody. Všechno je příběh. I ta rodina vedle sedící. Starší dcera přendává z pytlíčku do pytlíčku papírky a tak se učí slovíčka. Menší si čte s tátou na mobilu cosi i neolitu - mladší době kamenné.
Cestování je poznávání. A na Slovensko je tuze příjemné.
proChor
Bohumír Procházka
