ProART Festival - Lodžie 28. - 31. července

Ve dvoře Lodžie obvyklá atmosféra. Děti, rodiče, kafe, zákusky, pohoda. Ale vstupující zaujme plakát, někteří čtou, někteří se ptají. ProART Festival koná se už devatenáctým rokem, v Lodžii čtvrtým. Významní umělci mnoha oborů učí zájemce. Letos v Lodžii 4 třídy, které se poněkud prolínají, jak v kumštu bývá. Na závěr, v neděli v šest večer, gala. Skupiny předvádějí, co se naučily.

Herectví - učí v Oktogonu Gabriela Pyšná. Jako i jinde, třída bez lavic, židlí. Každý si najde svůj kout na zemi, u stěny. V jednom Gábina. Tady platí jen křestní. A u Gábiny zvlášť příjemné. Tato herečka, která vystudovala JAMU, prošla Zlínem, Brnem, Činoherním Klubem, hrála Na zábradlí i v Národním, pochází z jičínské divadelní líhně. Vzpomínáme na Martina Zajíčka, který ji v jičínském K-klubu vyučil, připravil na přijímačky a na hereckou dráhu.

Tedy i lektorskou. Jest touhou mnoha herců, přenášet svůj kumšt dál. Tady začala tím, že rozhodila na zem štus knížek, každý si vybral, a pak na střídačku četli žáci úryvek. Lektorka buď hned zarazí, opraví, rozmluví se ona, přidávají se další. Nebo jen poslouchají.

Gábina vstane, vezme dívku do rohu ke zdi. Vyzve ji, aby mluvila do zdi. V Oktogonu jinak to zní, než do volného prostoru. Jedna ukázka čtyřdenního konaní. Další dívka si už sama připravila výstup. Pochoduje, něco říká si potichu. Pak si uvědomuje, že nechce být rušena. Odcházím.

Na terase hlučno. To jest smích. Taneční oddělení je monotematické = jen dívky. Převážně mladé, bosé, jen jedna má červené ponožky. Při zkoušení jimi mává. Líbí. Ale nepatří to k roli. Ale jí nikdo nic neříká.

Lektoři tři. Zuzka Richterová = domácí člověk. Dělala choreografii k filmu podle Andersenovy Zimní královny, který byl v Lodži natočen. V Jičíně vede Taneční ateliér. Martin Dvořák (nar. 1979) hraje, tančí, inscenuje a učí po celém světě. Je to ředitel a duše festivalu. V Jičíně zdaleka není poprvé. Na zkouškách a při vystoupení doprovod obstarává Jitka Břízová. Hudbu nejen hraje, ale ji i skládá. V nahrávkách má i klavír. V Jičíně je také produkční festivalu.

Tito tři mnoho nemluví. Bedlivě sledují zkoušení. Je-li třeba, vyskočí, opraví, poví svou představu. A znovu a znovu. Tanečnice zopakují, občas vysloví názor, ukázněně opakují. Zuzka řekne - nechcete 10minut, abyste si to srovnali v hlavě? Oběd je až ve dvě.

Bedýnky. Počítač a mobil. Část hudby je nahrané, Jitka se s houslemi přidává.

Lektorská místnost tichá. Vezmu za dveře, čtyři nesouhlasné pohledy. Omlouvám se. Přerušil jsem práci "třídy" hudba/zpěv/hlas. Pracoviště, koberec na zemi. Tam sedí í Gabriela Vermelho. Zpěvačka, houslistka a hráčka na mnoho dalších nástrojů. Tady teď učí "nahrávání". Nejen hlasu. Doprovodných nástrojů, ale třeba i bublání vody (ve kbelíku), či ostatní zvuky z přírody. Přendává mikrofon, kam je potřeba. Jemná citlivá práce. Potřebuje absolutní soustředění. A do toho další člověk - já. Opět vyhozen. Opět právem. Ale pro Já úžasný zážitek, dosud nepoznaný. Jakož i pro většinu účastníků kurzu.

Pro Gabrielu Vermelho je lidský hlas úžasným hudebním nástrojem. Soudím, že se jí daří přesvědčit o tom i své žáky.

Dílnu psaní vede česká spisovatelka Anna Bolavá. Za svou první prozaickou knížku Do tmy dostala cenu Magnesia Litera. Ale psaní druhé učí jen výjimečně. Co do povídky patří a čeho se vyvarovat? Jak by měla být dlouhá, k čemu slouží dialog, jak vhodně krátit text? Co při psaní prozradit a co naopak skrýt mezi řádky?

Anna Bolavá zadává náměty pro krátké texty tak, aby žáci narazili na základní problémy psaní. Napíšou, přečtou, následuje rozbor. Tady se může vyjádřit každý, nejen lektorka. Někdy třeba i dlouho společně hledají potřebné slovo pro text.

Náhled, jak probíhají jednotlivé dílny. Ty jsou i o poznávání. Sebe sama, lektora, ale i ostatních. Valdštejnské imaginárium v Lodžii je pro to úžasným místem.

A což teprve závěrečné gala v závěrečnou neděli? Zkoušelo se až do poslední chvíle před

představením. Diváci se stěhovali za umělci. Nejprve natlačili se do Oktogonu, pak ukázněně přešli na terasu.

Oktogon je komorní prostředí, pro pásmo, které připravili žáci Gabriely Pyšné se hodící. Svými mnoha stěnami a zákoutími. Svým omezeným prostorem navozujícím intimitu. Tady vyznělo Vrchlického Za trochu lásky šel bych světa kraj.

Neboť herecké oddělení připravilo koláž z českých autorů. Každý podle svého naturelu, někdo s převahou na slovo, jiný s až zdůrazněným pohybem, mimikou, vůbec z hlasitým svým výrazem. Zřejmé bylo vyjádření osobnosti herců. Zajisté odnesou si mnohé domů. Budou vzpomínat, někteří na své první vystoupení před tolika diváky. Možná i nad svým dalším rozvojem. Vzdálení budou litovat, že je neviděli jejich blízcí. I když mezi diváky mnoho příbuzných bylo. Lektorka Gabriela se usmívá. Takovým tím příjemným dívčím úsměvem. Martin Zajíček, kdyby tu byl, měl by taky radost.

Další představení byla na terase. Slunce před západem poskytlo odpovídající atmosféru. Diváci v oblouku zabrali celou délku prostoru naproti výhledu do parku.

Studenti tvůrčího psaní dostali pro "absolventskou povídku" novinové výstřižky se senzačními zprávami z černé kroniky a na uvedené téma psali svou povídku. Porod ve ztížené situaci a autohavárie. Patrně záměrně extrémní témata. Ať se dívky, žákyně, předvedou. Ano, není to překlep. Převážná většina účastníku ProART Festivalu jsou ženy. Proč asi?

Bývá zvykem, že autorské čtení je občas nuda. Tady ne. A není to jen výběrem témat. Zodpovědně možno říci, že tady kvalitou autorek. Umí. Samozřejmě je to taky zásluhou vedení. I tím, že povídky jsou většinou kolektivní prací. Lekce probíhala tak, že dívky text četly pro ostatní a ty se k dílu vyjadřovaly. Nechyběl humor. Laskavý, ironický, sebekritický.

Prostě jaký má u dobré literatury být.

Neformálním průvodcem na terase byla Gabriela Vermelho. Postavila se ve svých vlajících šatech a vlasech před diváky a zeptala se - Kdo z vás rád zpívá. Přišli tři diváci. Tak řekla- Kdo alespoň trochu zpívá? A vytvořila se dohromady menší skupina. Rozdělila tóny, najednou vznikl, když ještě přizvala diváky, úžasný akord. Ještě umocněný architekturou Lodžie. Sám o sobě zážitek.

Pak rozvinula kobereček, mávla rukou, její tři žačky přinesly stojan s mikrofonem, talíř, kbelík, nějaké krabičky a dráty. V mžiku připraveno. Tak se (taky) dělá umění. Bez dvouhodinového nazvučování a spousty kabelů, beden a rámusu. Taky skvělá podívaná. Akustická i estetická. Skvělé natáčecí ministudio před stovkou diváků. Gabriela občas leští mikrofon růžovou utěrkou.

Gabriela vše řídí nenápadně, jak ona umí. Mírným pohybem, očima, těma nejvíc. Sedíc, klečíc na tom koberečku. Slova, tóny houslí, zvuky přírodní.

Opus taneční naplňuje motto festivalu - Umění vnímat a přicházet blíž k sobě a druhým.
Sestavili tři autoři. Zuzka Richterová, Martin Dvořák - pohyb. Ale i nepohyb - štronzo. Rychlá, náhlá proměna mezi oběma. A oči. Bez pohybu upřené, kam je třeba, hned zase bdělý pohled na spolutanečnice. Koordinace s nimi. Absolutně sehraná parta. Před čtyřmi dny se neznaly. Improvizace se nepřipouští, Každý pohyb nastudovaný podle režie.

Změna? Režie se zamyslí, odpoví na chvíli. Většinou ale zůstane původní provedení. Mluvím o situaci při nastudování. Oba režiséři, choreografové sedí, sledují, jakoby nezúčastněně. Pečlivě vnímají. Až když je opravdu třeba, tak zkoušku zastaví, promluví.

Třetím z tvůrců je Jitka Břízová a její housle. Pevnou sloku zkomponovala a nahrála autorka kdysi, proměnlivou improvizuje podle momentální situace na scéně. Chodí okolo tanečnic, či se opírá o sloupoví.

Martin Dvořák, devatenáct roku ředitel ProART Festivalu nenechá potlesk dlouho. Řekne - Pokud vyšší moc dovolí, tak za rok .... A jde uklízet kabely a židle.

Věru, těžko se mezi sebou účastníci loučí. Stačí 4 dny, a jak si lidi při dobrém díle porozumí.

proChor

Bohumír Procházka