ProARTR v Jičínské lodžii

ProARTR v Jičínské lodžii.

Už pátým rokem konal se v jičínské Valdštejnské lodžii ProARR festival. Tvůrčí dílny, přehlídka, setkání. Ale i svátek hudby, tance, divadla. Slova, zpěvu, pohybu. Na čtyři dny, od 3. do 6. srpna sešli se herci, zpěváci, muzikanti, tanečníci rozličných zkušeností. Od začátečníků, až po zkušené profesionály.

Tvůrčí dílnu hereckou vedla Veronika Žilková a její syn, Cyril Navrátil. Překladatel, básník. Mezi dvanácti žáky jen dva muži. Novinář, který se přišel do dílny první den podívat, (dvakrt vyhozen, foto zakázáno) viděl koktající začátečníky, kteří slabikují z textů Lope de Vegy a Shakespeara. Pozdravil se s dlouholetou žákyní Miluškou (Už dvacetkrát na ProARTU v různých městech republiky), s potěšením povídal si s Cyrilem Navrátilem.

Překladatel ze Španělštiny rozhovořil se o problematice překladu. Věru diváků, kteří milují květnatost řeči klasiků ve verších prý nepřibývá. A tak překladatelé jsou tlačení k tomu, aby hry staré 400 let převáděli do řeči prozaické. Měl jsem pocit, jak tím Cyril trpěl. Poněkud náhradou byla mu verva, s jakou se všechny žáci a žákyně pustily do cvičení, které jim zadal.

Seřadit rozstřihaný básnický text klasika tak, aby verše byly ve správném pořadí. A fotograf se radoval nad sehnutými hlavičkami dívek při práci.

Pak přišly další tři náročné dny a novinář přece jen v krátké pauze kromě kradmého pozorování položil známé herečce několik nivních otázek:

To vám nevadí , co o Vás spíše Blesk? Kolik dědíte, i další intimity?

Známá herečka se rozesmála. Vy neznáte dnešní novináře? Něco jako autorizace napsaného článku, to už dávno neexistuje. Soudila jsem se, ale marně.

A tak naivní jičínský novinář sbíral si své postřehy z kradmého pozorování a to byla nádhera.

Veronika (tedy si všichni tykají, i ti nejmladším těm nejstarším) umí na své žáky vyjet. Jako učitelka a režisérka koná impulsivně. Sedí, pozoruje, a vyjede, když třeba. Krásně, po žensku hlasitě, když se jí něco nelíbí. Nádherný pohled na českou herečku v jiné akci, než jakou známe z obrazovky. Neb fotka její mimiky, jak na bobku sedí a zálibně pozoruje své žáky.

Doved být i kulisák a kostymérka. Pečlivě shraňuje své rekvizity včetně kostýmů, které si

Přivezla.

Dělat divadlo, to je radost. I pro diváky. Shekespeare, kterého se svými žáky předvedla za 4 dny studování, to byl pohled úžasný. I úplní začátečníci s texty v rukách, jak mívají profesionálové při zkouškách, byli na sobotním gala představení skvělí.

Není pak divu, že v neděli se jim pak nechtělo Lodžii opouštět. Objímali se, fotili, a znovu dokazovali, co dovede umění, jaká radost je, z vykonané práce. Při které se všechna blbá nálada vytrácí.

Do kurzu s názvem Současný tanec a taneční divadlo přihlásilo se sedm dívek a jeden muž. Sedm štíhlých dívek. Ažbudete dámy tančit, budete též štíhlé.

Kurz vede ředitel Pro Artu Martin Dvořák a Nataša Novotná, na scénu vstupuje svými houslemi Jitka Břízová.

Martin tančí, režíruje, učí, tvoří choreografie po celém světě. Nepatří k hlučným lidem. Pozoruje. Je poutavé sledovat ho, jak na své židli u stěny vnímá dění zvých žáků a žákyň na scéně. Chvílemi vstane, natočí část akce. Pak promítá a řekne k tomu komentář. Jen nemnoho slov. Dívky mlčenlivě kývají.

Nataša Novotná je lektorkou a propagátorkou phybového jazyku gaga Ohada Naharina, který využívá při výuce tance.

Do týmu patří i Jitka Břízová, která se připojuje improvizovanou hudbou k tanečnímu provedení.

Současný tanec je krásný nejen svým provedením. Je úžasné pozorovat tanečníky i učitele. Vstupují do nového svého světa, kterému se zcela podřizují. Poznáte na mimice. Výrazem se zcela podřizují tématu. Jakoby ostatní svět neexistoval. To neznamená, že pro ně neplatí. Úžasné soustředění na téma vystoupení vylučuje napojení jinam. Až po ukončení vrací se do současna.

Podobně jest se zvuky, hudbou. Ni tón zbytečný. Vše podřízeno tématu.

Hlasově-pěvecká hravá kreativní dílna, kterou vedla Hana Hána trvala jen dva dny. Dostavilo se šest flétnisatek a jeden flétnista. Byli to lidé, kteří se navzájem znají a se kterými Hana nespolupracuje poprvé. Některé učí na konzervatoři. Společně dakázali připravit pro Lodži pásmo inspirované písní Zabili Janka a dalšími melodiemi z různých částí světa.

Když Hana vysvětlovala, zněla slova improvizace, citová empatie. Nelze jedním slovem pojmenovat koláž melodií různých výšek zobcových fléten, hlasů, tance. Ano, byl tu i pohyb s tanečními prvky. Přeskupování, seskupování.

Lidi. Mezi velké zážitky ProARTU patří poznání lidí, kteří festival tvoří. Muzikantů, herců, hráčů na nástroje. Fascinuje mě jejich nadšení. Jiní lidé?

Dívka Věra, flétnistka vypráví mi o svém povolání zdravotní sestry, je porodní bábou v nemocnici v pražském Podolí. Ale zároveň členkou symfonického orchestru v Polici nad Metují. Pověděla, usmála se, sedla do auta a odjela domů na sever Čech. Už se stmívalo.

Pásmo, které předvedly žákyně a žák hlasově-pěvecké dílny je jedinečné. Byla to premiéra nastudovaná za dva dny a v tomto provedení už se nebude opakovat. Bylo to poprvé a jedinečné, pověděla paní učitelka Hana Hána, vedoucí kurzu. Dramaturgii vytvořila na základě africké melodie, židovské písně, i skladby Šárky Medkové na téma Zabili Janka. Hlasová improvizace, zpěv, sólo i skupinová hra na flétnu.

Na gala představení v sobotu na závěr ProARTU viděli a slyšeli diváci něco, na co nejsou zvyklí. Vnímaví pochopili jiný svět. Ne ten podle vzorce kapela přijde, zahraje, zatančí, zazpívá, my zaplatíme, zatleskáme a jdeme na pivo, či kafe. Nebo si rovnou pustíme televizi.

Nahlédnutí do jiného světa. Žáci se rozejdou do svého muzikantského a běžného občanského života, možná se takto sejdou, možná ne, možná jinak.

Ale když nedělní gala představení skončilo, nějak se rozcházení nedařilo. Žáci kurzu se fotili, objímali. I návštěvníci nespěchali do pomalu se snášející tmy. Zajisté svůj vliv měl ten zvláštní jev , který se vyskytuje v Lodžii a říkáme mu Genius Loci.

proChor

Bohumír Procházka