Putování za Komenským (A Švabinským a Grebeníčkem)

Na každou cestu jsou nejdůležitější boty. Když jsem je ráno v pět hodin připravoval před dveře, byla odlepená půlka podrážky. Chemopren - a lepím. Jak dlouho schne Chemopren? Radši se nedívám. Bágl má devět kilo, je tam spousta zbytečností a ještě víc věcí chybí. Hlavně, že mám pláštěnku. Už čtrnáct dní nezapršelo. Ani nebude.

Vláček tiše klouže, krajina podél Orlice je líbezná, i potom dále. Holčička naproti mně se nudí. Vytahuju harmoniku. Písničky zná, ale zpívat se stydí.

České dráhy nezklamaly. V Hulíně autobus náhradní dopravy před nádražím. Ale kde? A kde se schovat před sluncem?

V Kroměříži vyhledávám stinnou stranu ulice, až za Moravou (nemá moc vody) přívětivý zámecky park. Nacházím altán, tady bych mohl spacák rozbalit bez asistence. Pomáhej a chraň. Arcibiskupský zámek je impozantní. Tak tady to není, tady jsem šatně. Muzeum Kroměřížska na druhý pokus na Velkém náměstí. Paní Markéta netrpělivě čeká. Omlouvám se za ČD (modrá mafie).

Rozsvítí. Šest sálů. Světla zdá se mi málo. Záměr? Nebo někdejší styl osvětlení? Až doma mě napadá, že jsem se měl zeptat. Ale je tu všechno, všechno. Slunečníky, Chudý kraj, splynutí duší, stylizované skupinové portréty, známky, bankovky, vitráže do Svatého

Víta. Jen Valdštejn a hvězdopravci ne. Bože, co všechno zvládnul jeden člověk za 89 let života.

Markéta vypráví. Reálku nedokončil kvůli matematice. Ale hned na Akademii, kde byl později profesorem, byl i rektorem.

Není mnoho umělců, kteří obsáhli tolik malířských žánrů, technik: olejomalba, perokresba, litografie, mozaika, akvarel, mezzotinta, lept, pastel, dřevoryt, návrhy na vitráž, kresba suchou jehlou, rudkou, černou křídou, tužkou, uhlem.

Pestrý rejstřík jeho tvorby představují portréty, krajina, ilustrace, jsou tu náměty erotické, plakáty, exlibris, gobelíny.

Byl důkladný ve své práci. Než vzniklo konečné dílo, snažil e vystihnout charakter jednoduchou kresbou. Následovaly studie, až na závěr velký obraz. Však i ty studie jsou hotovým dílem, dnes vysoce ceněným.

Pro pochopení jeho inspirace je třeba si připomenout jeho osobní život. Pokusme se rozklíčovat rodokmen rodiny Vejrychových. Manželé Rudolf a Josefa Vejrychovi měli tři děti. Nás zajímá Ela a Rudolf Mladší. Elu vzal si Max Švabinský jako svou první ženu. Rudolf vzal si jako první ženu Annu. Max Švabinský se s Evou rozvedl a vzal si Annu, původně Vejrychovou. Ta se s Rudolfem rozvedla.

Rudolf a Anna měli dceru Zuzanu, kterou později Max adoptoval. Ta mu pomáhala se zařizováním mnoha administrativních i jiných věcí, aby mistr měl klid pro svou tvorbu. A nakonec to všechno sepsala. Moc pěkná knížka se jmenuje Světla paměti a definuje v ní mnoho osobností českých dějin dvacátého století. Vůbec nám nevadí, že někteří se nepřívětivě vyjadřují k tomu, že mistr dostal titul národní umělec.

Autora tohoto textu knížka pak vedla k cestě do Kroměříže a k sepsání těchto řádků.

Vraťme se k výseku rodokmenu a k poznámkám připsaným vlevo. Co znamená žena v životě umělce? Žena jako družka životní, žena jako inspirace. Někdo používá výraz Můza. A tak pěkná dívka Ela stála, seděla mistrovi například při tvorbě jeho obrazu Chudý kraj a mnoha jiných. Zatímco Anna byla u zrodu například Rajské sonáty. Pak jsou tu různé Slunečníky a podobně. Tady rozklíčování ponechám laskavému čtenáři. Není podstatné.

Nad portrétem Sidonie Nádherné z Borutína vybavují se Vrchotovy Janovice. Janovice a okno zámku, které v noci svítilo, protože tam Jičínský rodák Karl Kraus pracoval, zatímco za slunečního světla těšil se milé společnosti hostitelky. I náš mistr v tom krásném parku pobýval.

K obrazu Valdštejn a hvězdopravec. Sen máme blízko. Jak by asi vypadal Jičín bez vévody. Ale tohle je jeho konec. Musel nastudovat život portrétovaného, Max, než začal skicovat. Když poznal žití portrétovaného, teprve vzal tužku. Ale pak je na obraze všechno. Jak si Valdštejn zakládal na předpovědích z hvězd. Jeho strach, neustálý strach z nepřízně nepřátel. Strach o život. Bílé oblečení, vlastně rubáš. I zbraň smrtící je znázorněna. Tak vytvořil portréty mnoha osobností našich dějin.

Můžeme ovšem ono pátrání vynechat a jen si posedět před Splynutím duší (Ela), či v malé monografii Hany Volavkové vysledovat detail tohoto díla.

Portréty. Mistr shromáždil velkou část rodiny, aby mohl namalovat například Ateliér, nebo Malou rodinnou podobiznu. Dokonce někteří členové rodiny jsou tam dvakrát. V útlém i pokročilém věku. Záleželo mu i na oblečení. Muselo charakterizovat osobu. Muselo být takové, aby zvýraznilo klad a nenápadně skrylo například to, co na postavě nebylo "fotogenické". Konečnému dílu předcházely skici, studie, které v současnosti jsou velmi ceněným uměleckým dílem.

Slyšeli/četli jste jen malý výsek, nemnohé úvahy o díle. Pokud se podaří inspirovat čtenáře k dalšímu hledání o životě a práci mistra Maxmiliána Švabinského, splnilo těchto pár řádků svůj účel.

  Až doma, kde listuju knihami, abych si obrazy připomněl, přemýšlím, proč. Proč tak rozsáhlé dílo. Kde všude získával inspiraci. Zajisté v přírodě. Kupříkladu na Kozlově u České Třebové. A ženy. Zdali by dílo bylo takové, kdyby nebyla osudová setkání? Maxmilián Švabinský měl vkus.

Květná zahrada. Památka Unesco. 244 m dlouhá kolonáda. Rarita Kroměříže. Tak tam jsem nebyl. ProChor srab, 34 stupňů ve stínu a přemíra zážitků z památníku Švabinského. Je hospoda U Přemysla adekvátní památka? Vlídná šenkýřka Marcela, teď se říká barmanka, Radegast, turek do velkého hrnka a klid. Ideální prostředí pro českého novináře na cestách. Kde je možno v hlavě si to urovnat a na chvíli vypustit. Kvalitní hospody čtvrté cenové skupiny nevymřely. Navrhuju zákon, že v České republice bude v každém městě alespoň jedna Veselka (jako v Jičíně) zachována.

Vláček klouže krajinou, přestup ve Staráči a Uherské Hradiště. Staráč, neboli Staré Město, Hradiště a Kunovice jsou právně tři samostatné obce, ale pomocí domů spojeny. Ne tak ideově. Jedni o druhých šíří pravdivé drby. V Hradišti se říká, že kdo má Kunovjnku (za manželku), nepotřebuje psát. Ta štěká dostatečně a stále. A tak dále.

V cestovním deníku mám poznámku handrláci. Ale už nevím, jestli je to nadávka. Každopádně je to folklorní soubor v Kunovicích. Tady mají folklór v každém městě.

V Hradišti mají tři náměstí a dost blízko sebe. Všímám si toho Masarykova. Podařilo se udržet auta za čarou a tak pěkná historická dlažba je na pokoukání a procházení. V Jičíně se to nevede. Řidičové, když jdou na zmrzlinu, museli by kousek pěšky. Při tom dlažbu máme ještě pěkněji poskládanou.

Na Střední uměleckoprůmyslové škole visí vlajka naše a ukrajinská. Stačí zabočit a jsme u cíle. Věznice. Ano. Uprostřed živého kypícího města šedivé budovy se zamřížovanými okny. I ostnaté dráty jsem nafotil. Dva světy. Vcelku bezstarostný dnešní a připomínka toho starého. Ano, komunistického mám na mysli. V době poúnorové byla tu mučena spousta dobrých čestných lidí. Pět z nich popraveno. Když je vedli na popravu, vyli prý všichni psi v okolí. Všichni později rehabilitování. Ano, to je připomínka komunistické éry. Neměli bychom zapomínat. Nesmíme zapomínat. I kvůli Grebeničkům. Oni byli, i jsou naší historií. Nedávnou a téměř současnou.

Ve stinném prostředí Slováckého muzea čeká mě pan Pavel Portl a vypráví. Za 2. světové války sloužila věznice gestapu. Prošlo tu téměř dvanáct tisíc vězňů. Většina byla pak internována do koncentračních táborů. Však konaly se tu i popravy. Po rychle proběhlém soudu, bez možnosti odvolání.

Po roce 48 převzala věznici státní bezpečnost. Byli tu vězněni členové skupin, které bojovaly proti komunistickému režimu. Prokazatelně 5 jich bylo popraveno. Zvlášť krutým způsobem. Podobně, jako Milada Horáková. Nabízí se srovnání válečného období a období vlády KSČ.

Jak bylo po Listopadu, kdy se naše země vydala demokratickou cestou?

Doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc. Byl předsedou Ústředního výboru Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993-2005. Proč připomínáme jeho jméno, když komunistická strana už z vůle občanů ztratila možnost vládnout? Otec Miroslava, Alois Grebeníček (1922 - 27. července 2003) byl vyšetřovatel Státní bezpečnosti od roku 1945 až 1951. Svědecky bylo prokázáno, že při výslechu mučil vězně. Jednalo se o tak zvané elektrické boty, kdy do bot byl pomocí plechových elektrod zaveden elektrický proud.

V roce 1997 byl za tuto svou činnost obžalován. Soud byl několikrát ze zdravotních důvodů odročen. Obžalovaný si sehnal omluvenku od lékaře. Soud se neuskutečnil, protože Alois Grebeníček v roce 2003 zemřel. Mnoho zločinů komunistického režimu zůstalo nepotrestáno. Zajisté někdo řekne - proč jsem tuto epizodu sem zařadil? Protože dost často slyším, ze za komunistů bylo líp. Ne, zapomínat bychom neměli.

Obcházím věznici s vysokou zdí. Fotím horní patra domů se zamřížovanými okny. I spirály ostnatého drátu dají se zaostřit. Praží slunce a já se nemůžu zbavit trudných myšlenek. Až útulná zahrádka před Barem č. 7 nabízí pivo a zve mě do současného světa.

Uherský brod má všechna náměstí do kopce a nad tím nejvyšším už je nebe. Ale pod ním ještě Muzeum Jana Amose Komenského.

Před ním stojí Učitel národů s rukama jakoby k modlitbě připravenými, a vyzývá nás: "Nedomnívej se, že jsi všechno."

Mně přivítá vedoucí komeniologického oddělení, teologie doktor Petr Zemek a vysvětluje, jak je v Brodě zdravé ovzduší, protože tu nahoře profukuje. Moderní expozice byla otevřena 28. března 2022 a má název: Na jevišti světa.

Neumím muzeum popsat, proto jen hesla: Pro všechny věkové kategorie. Každý jde si svým tempem, věnuje pozornost tomu, co ho zajímá. Mnohé může si vyzkoušet - sazbu, tisk, může si poslat dopis, aby viděl, jak dlouho to v různých dobách trvá. Z díla Komenského stíhám a zvládám jen nemnohé - svou oblast. Požár Lešna působivě akusticky světelně i pomocí velkého kola dějin vyzývá k zamyšlení, co znamená, když člověk ztrácí výsledky své mnohaleté práce. Představuju si, jak biskup v dáli stojí a vidí plameny, které mu ničí slovník, na kterém pracoval mnoho let. Však své ztráty v jednom dopise vypsal.

Fotka 22

Každý si vybere. Já svědectví Kristiny Poniatowské, která v jednom ze svých vidění předpověděla Valdštejnovu Smrt. Zaujala mne mapa, kde všude Komenský pobýval a kam až psal. Od Londýna až po Wlodawu na východě Polska. fotka 20

Daleko před Máchou podnikal dlouhé pěší cesty: fotka 18 Z Heidelbergu do Prahy je to 584 kilometrů. Mapy.cz vyměřili tuto cestu na 174 hodin. Když by se pochodovalo 8 hodin denně, trvala by cesta bez volného dne 22 dní.

V oddělení o tisku dovídáme se, že bratrská tiskárna v Lešně dovedla vyrobit 10 vydání knih ročně. Samozřejmě vše ručně. Od sazby po vazbu. Kniha byla vzácnost. Nebylo jich mnoho v domácnostech. Prokázáno, že pater Koniáš za evangelické knihy, které zabavil, dával jiné, podle tehdejší vlády správné.

Ještě o muzeu. Nová moderní expozice byla otevřena 28. 3. 2022. Muzeum je příspěvková organizace, kterou zřizuje ministerstvo kultury. Pracovníci spolupracují s kolegiálními organizacemi, jako je Akademie věd, muzeum v Přerově, a další. Úzká je neformální spolupráce s Naardenem, kde je Komenský pohřben. Stát tam každoročně posílá 2 788 000 korun. Běžné jsou oboustranné pracovní cesty mezi Naardenem a Uherským Brodem.

Pan doktor mi doporučuje film o Komenském: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13220002066-jako-letni-snih-zivot-j-a-komenskeho/ Jmenuje se Jako letní sníh. Režie Lubomír Hlavsa, scénář Martin Fahrner. Komenského hrají otec a syn Švehlíkovi. Je tam všechno. I to, jak se ženy pak vypravily za Valdštejnem s poselstvím. Že když se bude kát, zachrání si život. Ale vévodova manželka dopis nepředala.

Večer nakládaný hermelín a pivo od Lobkowiců v restauraci Kulturního domu na Mariánském náměstí. Přímo z terasy je vidět Velká Javorina 970 mnm. Tady se scházejí každoročně Češi a Slováci, aby si potvrdili, že patříme k sobě.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v dominikánském klášteře je potemnělý, ale otevřený. Sestry z Kazatelského řádu Dominikánek zpívají žalmy. Jen sporé světlo v presbyteriu. Modlitba je vroucí.

Wiky píše: Johann Amos Comenius (28. března 1592 jihovýchodní Morava - 15. listopadu 1670 Amsterdam. Datum je jasné, to známe přesně. Ale místo? Někde je psáno přímo Moravské markrabství. Jinde Komňa, v dějepise jsme se učili o Nivnici. Tak kde? Tak jsem se do Nivnice vypravil, abych to zjistil.

Domorodci to mají jasné. Vždyť je tu rodný dům. A pán, který mě k němu vede, mi to potvrdil. Cesta delší a tak si povídáme všeobecně. Až se dostáváme k současnosti a tady padne věta, kterou slýchávám: Za komunistů bylo líp. Chvíli mlčíme. Nechce se mi hádat. Pak spásně: "Jo, holky nám víc dávaly." A smějeme se. A plácáme se po ramenou a říkáme - byli jsme mladší.

Pamětní deska na Bartkově mlýně je omšelá a diplomatická: Podle některých údajů se v tomto mlýně narodil a své mládí prožil velký učitel národů ... .

Přemejšlet budu později, teď fotím. Zarostlý a zasypaný náhon. Tady muselo být mlýnské kolo, tady mlýnice. Na druhé straně budovy rampa, kde se skládalo obilí, a vykládaly pytle s moukou. Zarostlý dvůr, či zahrada. Pěkný holubník na tyči. Ve výběhu nějaký druh vepřů, selátka. Vedle vládne kohout i svým kokrháním. Za keřem opuštěná rozlámaná židle. Při zapojení fantazie mohlo to tady tak nějak vypadat, když tu před 430 lety pobíhal zvídavý hošík Jan. Možná nepobíhal, v místě té židle seděl a četl si.

Naproti, za silnicí postavili jeho školu. Ve vstupním vestibulu panely o jeho životě. Všímám si toho, kde jsou přehledně etapy jeho života a místa pobytu. Bohužel nečitelné, protože přelepené, probíhá rekonstrukce budovy.

Tak musím do blízké hospody Na kovárně. Opravdu se tu kdysi kovařilo. A šenkýřka má v Komni příbuzné. Tak vypráví, jak se tam žije. Teď. Škoda že jen teď. Slyším výraz "bačaláci". Lidi se v jednom pěkném domečku scházejí a bačují. Dnes tomu říkáme mejdan.

Zase jsem zapomněl, co jsem pil za pivo.

Ale vím, o čem jsem si přemejšlel. Surrealistický český básník z Vrchlabí Karel Šebek zase má ve svém životopise jen datum narození. 1942. Nikdo neví co s ním je. Jestli vůbec JE. Nemáme mu kam přinést fet. (Jako surrealista byl feťák. Kdyby nebyl, nenapsal by to, co napsal a nenamaloval, co namaloval.

Je a bylo mnoho neznámého v životě lidí známých. Vadí? Vůbec ne. To, co o nich víme, co vytvořili, stačí na mnoho životů.

Stopem do Brodu na vlak veze mě paní učitelka Jana z Luhačovic. Tuším. Moc pěkně jsme si povídali o životě na Slovácku. Škoda, že jen krátce, Brod byl blízko.

Slovácký expres tiše klouže krajinou. Směrem domů. Sedím, civím. Bojím, že tuhle cestovní zprávu - reportáž nenapíšu, jak by si zasloužila být napsaná.

proChor

Bohumír Procházka