Setkání literárního klubu v Martině

MAPOJ 19 až 21 09 2024

Ještě se mi nepodařilo, abych s českými drahami dojel do svého cíle podle jízdního řádu. Tentokrát je omlouvám v důsledku povodní. Severní cesta přes Ostravu se částečně koná autobusy. Jižní, přes Půchov se koná po kolejích. Ale jízdní řády se nedodržují.

Jedu na 20. ročník setkání literárních klubů ve slovenském Martině. Vypočítal jsem, že už nejmíň 10x, jsem tam pobyl. V blízkosti Horní Lidče loučím se s pohledem na pasoucí se ovečky a stačím zachytit nápis na zdi vedle trati. "Největší ku… (další písmena 1 slova jsem nestačil přečíst). Jména jsem přečetl, ale nezveřejním. Proč. Je 19. září. Začnou volby. V Martině všechno při starém. Přijel jsem právě v den Jarmoku, což je něco jako, ale netřeba to překládat. Hlavní náměstí je plné balónků všelijakých, samozřejmě stánků, a tady musím připomenout, že tam kraluje pivovar Svijany. Ale jsou tu i oškvarky. Poněkud hluk, poněkud kýč, lidé jsou spokojení. Pověstná Martinská skleněná věž je poloprázdná. Zažil jsem tu ještě informační centrum, ale to se přesunulo, protože v letním období tam kvůli skleněným stěnám bylo velké teplo. Takže íčko našel jsem nedaleko. Na schodech seděl jakýsi člověk s láhví, patrně zmámený životem, ale úspěšně jsem ho obešel. V íčku nabral jsem tradičně mapy. Město, které má 50 000 obyvatel má íčko ve stavu poklidném, jeden zaměstnanec, jeden návštěvník, proChor z Jičína. Vzpomněl jsem si jaký život, kolik informací dostanu v našem íčku. Tady Martin srovnání nesnese. Vlídného přijetí, pozdravení s přáteli, dočkal jsem se v Turčianské knihovně. Zdravím se s přáteli. Po nutných projevech, četli herci z martinského divadla ukázky z děl účastníků, ale i těch kteří už se neúčastní a těch kteří se pro problémy se záplavami nemohli dostavit. Zmíním vystoupení Táňi Sivové, která před odchodem do důchodu MAPOJ organizovala. Nostaligicky, ale věcně zavzpomínala.

Napočítal jsem celkem 45 prací, převážně poezie, několik povídek či jiných prozaických textů. Bývaly časy, kdy byl přítomen folklor, nebo jiná muzika, která mluvené slovo šikovně prostřídala. Dobrý to slovenský zvyk, který u nás chybí. Škoda, že v Martině i letos.

Zato nás paní ředitelka knihovny provedla rekonstruovaným dětským oddělením. Pěkné. Povídáme si. V knihovně je 27 odborných zaměstnanců, z toho jen jeden muž. U nás je situace podobná. Komentář o tom, že to poněkud charakterizuje přístup státu ke kultuře si odpustím. Ale zaznamenám větu, která se mi líbila: "Respektujeme i jiné názory, než je ten náš." Kéž by tak k všichni. Kéž by tak i u nás.

Přerušuji reportážní část článku a vkládám svůj záměr: Budu na cestě pokládat otázku – co říkáte současnému politickému dění na Slovensku? P: Vezmem samopaly a idem do hor. Neznámá spolucestující ve vlaku podél Váhu: Mladí odcházejí do ciziny a staří ať si to udskáčou, když si je zvolili. Nejmenovaná funkcionářka z magistrátu: Nejsme kompetentní na tuto otázku odpovědět. Zaptejte se tiskové mluvčí. ProChor na to pro sebe. Dopr.

Večeře v Černé paní (dvě hvězdičky, kde jsme ubytovaní, dvoulůžkový pokoj za 1200, jednolůžák 875 korun) byla vydatná.

Peter Mišák řídí první odbornou část – vydavatelské počiny přítomných. Básníci představují své knížky, které od posledního setkání vydali. Že je někdy dost nákladné vydávat knihu, pokud nejsem nějaký laureát, netřeba opakovat. Jaký je to pocit držet v ruce své dílo vonící tiskařskou černí, to bylo zřejmé. Nejsou všechna díla vysoké umělecké úrovně. Ale téměř všechna jsou motivována snahou něco sdělit. Vyjádřit se ke světu, ve kterém žijeme. Že převažovala láska, snad netřeba opakovat.

Jen pár postřehů. Líbil se mi verš: Rozepnula jsi knoflíky mého srdce. Překvapila mě slova staršího básníka: Přestal jsem psát, zjistil jsem, že bych se opakoval. Jiný názor: Potěšilo mě, že někteří lidé znají mé verše líp než já. Kriticky k Prochorovinám: Měly by tam být verše. Dodávám já: I Mapoj svým složením stárne.

Jiří Kalivoda šíří svou poezii pomocí svých koláží. Pořádá výstavy drobných obrázků proložených poezií. Vyprávěl, jak za ním přišla třináctiletá dívka a pověděla mu, jak si vysvětluje jeho báseň. A starý básník se zaradoval.

Všechny potěšila skutečnost, jak mnozí autoři slova, přidávají ke svému psaní i další umělecké žánry. Amálka Valenčíková ze Spiše vystudovala výtvarné umění a své verše vkládá do vystavených objektů na svých výstavách…

Den druhý začal návštěvou muzea Martina Benky, významného slovenského malíře, národního umělce. Obýval krásnou vilu s ateliérem. Zaměstnankyně nás provázely ne klasickým způsoben vlevo vidíte vpravo vidíte, ale vyprávěly. Klíčová byla věta: měl v životě dvě lásky – malování a hudbu. Ovládal několik

nástrojů, měl sbírku houslí. Mnoho přátel. Mezi nejvýznamnější patřil Max Švabinský. Tehdy žili jsme ve společné republice.

Mnozí máme ho spojeného s folklorem. Důsledně maloval lidové kroje. Mnohé byly zachovány hlavně v jeho podání. Však slovenská vesnice, hory, louky a lidé na nich. Sázející, sklízející. Zdroj obživy. Žádný kombajn. Poctivá ruční práce. A vedle žena odložila miminko a vzala do rukou hrábě. A muži? Zbojníci, v rukou kosy. Ne proti lidem, ale aby kravičky měly na zimu dostatek. Blízko měl malíř k životu na venkově.

Z přednášky o poezii Janka Jesenského jsem se omluvil.

Paní Andrea Jančošková, která má na magistrátu města na starosti kontakt s partnerskými městy mi je u skleničky vyjmenovala: Holandsko, Jičín, Polsko, Německo, Srbsko, Maďarsko, Rusko, USA. Kromě toho jsou tu mezinárodní projekty s mnohými státy dalšími, sportovní utkání a soutěže. Pověstná je i výroba klobás, na které se podíleli lidé z Jičína a Martina. Paní Andrea hovoří o tom, jek technika modrotisku spojuje lidi. Jak ji zaujalo jičínské Káčko, jak se vzájemně kontaktují školy, o atletických závodech, i o projektu z první světové války s důrazem na Jaroslava Haška. Když jsem se ptal na zájem o české knihy, vzpomněla na Ostře sledované vlaky.

Partnerský kontakt vedl i k uzavření manželství. Člen Jičínského literárního spolku a Martinská knihovnice mají ve spokojeném manželství už dvě děti.

Slovenská národní knihovna je na kopci, tak trochu funíme. Ale přesto neodpustím si otázku, která mě stále trápí, Slovensko a vztah k Židům. Básnířka, s kterou stoupáme se chytí a vypráví ze široka a historicky. Staví do mezinárodního kontextu. Složitost. Bohatství a vztahy mezi podnikateli. Do toho současný rozhádaný svět. K otázce holocaustu jsme se nedostali, jsme na místě. Možná, že se o tom některým lidem nechce mluvit.

Vstupujeme do světa ticha, klidu, z velké části do světa minulosti. Knihovna je i navenek impozantní budova, hlavní část má 12 podlaží. Je tady téměř pět milionů knih a 1,7 milionů archivních dokumentů. Pracovnice si na nás udělaly čas, rádi poznáváme paní Cabadajovou, jejiž manžel, historik, na MAPOJ přednášívá. Připravila pro nás zejména staré knihy. Opatrně listuje v bílých rukavicích a vypráví. My fotíme a zíráme. Vidíme knihy ze šestnáctého století, kdy při tisku se nechávalo místo, aby pak iluminace, malba byla vytvářena ručně. Rozsah práce na knize a tím i její cena byla dána předpokládaným zákazníkem. Knihy byly předmětem bohatství a moci majitele. Podobně, jako se dnes někteří pyšní automobily.

I knihy a jiné kulturní dokumenty stárnou. A tak jsou tu dílny, i prostory klimatizované na uložení vzácných tiskovin, na jejich opravu.

Zase přetahujeme čas a Danka musí nás varovat, že knihovna se zavírá. Však pro nás je návštěva velký zážitek.

Každoroční dílnu tvůrčího psaní připravuje Marek. Škoda, že čas tak kvapí a není možno plně využít úkoly na jeho pracovním listu. Například psaní příběhu pozpátku, tedy od poslední věty k úvodu, je nejen zábavné, ale každý si může ověřit své kvality. Je to i inspirace pro práci v literárních klubech

Zase není moc času na kávu a popovídání, protože kolotoč autorského čtení začíná hned po večeři. Ne, přečtené žádný lektor nerozebírá. Následná diskuse je soukromá.

Zase chyběla hudba. Zase se nezpívalo. Jak bývalo zvykem. Chybí Olda a jeho dirigentský postoj. Venku jasný měsíc a jarmok. Hledáme medovinu. Pak opatrně trochu klidnější lavičku. Amálka vypráví o cestě do Banátu, na Plenér. Banát je chudé území, které přitahuje nejen umělce, nejen svou kulturou. Vypráví, jak vzniká obraz, který je dlouhý asi 2 m a metr vysoký. Chodila, dívala se. Pozorovala ostatní umělce. Pozorovala domovní znamení a jiné ozdoby na domech. Zejména ale skicovala. Objevila, že hlína tu má různou barvu. Brala si vzorky. Na žádné paletě pomocí jakýchkoliv tub barev by ty odstíny nenamíchala. Nedokázala by ani rozptyl, zrnitost. Tvůrcem obrazů je příroda, v rukou malíře. Podobně je s využitím zdobnosti lidových maleb na domech. Pomocí medoviny a rozcuchané Amálky ze Spiše dovídám se, já proChor z Jičína v Martině v Turčanské dolině, jak se v Banátu dělá umění. Skvělé propojení umělců slova s uměním malby.

Měsíc v úplňku svítí v Martině úplně stejně, jako v Jičíně.

proChor

Bohumír Procházka