Slunovrat aneb svátek hudby

Divil jsem se, co ti předkové nadělají rámusu okolo Slunovratu. Když jsem se přesvědčil vlastnoočně a slušně, divím se míň.

Svádím boj. Mezi Klostermannem a Lodžií. To první znamená vypít spací čaj, k tomu sušenky a pak si číst, jak se žilo na Šumavě a usnout. To druhý jsem zvolil proto, že jsem vůl proChor a že se mám čím vytahovat. Hlavně před sebou.

Sbalil jsem spačák jako zamlada, karimatku, sušenky, kafe. Hned jsem poznal, že fouká, dobře, že mám prošívanou vestu. V Lipách začal jsem se potit. Protože mám prošívanou vestu. Když jsem redukoval oblečení, zapomněl jsem na lavičce šusťáky a musel se vrátit. Jsem rád, že to dobře začíná.

V Lodžii se trousili holky, jak jsem předpokládal. A proto, že to jsou houslistky a vilolistky a cellistky, taky pěkný holky. Chlapi tři, takže orchestr z Turnova má celkem 15 lidí. Vzadu jeden takovej, co vypadá jako bezdom. Ale držel kontrabas. Asi ho někomu držel, myslel jsem si, ale on to byl ten hlavní. Dirigent.

Ještě jsem neviděl, aby dirigent dirigoval zezadu. No, já jsem toho ještě hodně neviděl. Byl skvělý svou mimikou. Nemusel nic říkat, poznalo se, zda je s výkonem spokojený. Hrál tedy kontrabas a střídal flétnu zobcovou. Když čekal na své sólo, tak si na prsech počítal takty. A když říkal, bylo poučné a zábavné. "Teď je to vono, teď jsme byli spolu." Nebo se zeptal: "Je tam ticho, nebo se tam hraje?" (myslel pomlku).

Využil jsem své dlouholeté zkušenosti postupného přibližování, takže jsem na zkoušce směl sedět na volné židli u orchestru a bez blesku fotit mimiku muzikantek. Skvělý pocit být u muziky takhle blízko.

Obdivoval jsem dívky v lehkém oblečení, dost foukalo. Ale ukázněně špendlily své partitury kolíčky na prádlo a opakovaly pasáže, dokud si pan dirigent basista přál.

Pak jsem se odvděčil čajem a dlouho jsme povídali. Nejen při čaji samozřejmě. Snad jen jedna z kapely je profesionálka - učitelka hudební školy. Mnoho z kolegyň a kolegů jsou její žáci. Orchestr zkouší týdně a to se musí dost z daleka na zkoušky sjíždět.

Spaní? Ve spacáku v lektorské místnosti, či v oktogonu, kde se běžně vystupuje. Tak se dělá amatérská muzika a dělá se tak ráda a dobře.

Já rozbalil svůj spacák na terase, chtěl jsem si východ slunce v den slunovratu užít a nezaspat ho. Mělo vyjít po čtvrté hodině. Noc pod vysokánskou klenbou nad terasou byla skvělá. Obloha bez světelného znečištění, vychutnal jsem jí, když jsem chodil po širokých schodech do trávy, to my, staří pánové musíme. Potěch schodech prý chodili i koňové.

Vyšlo, ale za vysokými stromy. Tak fotím prázdné židle do půlkruhu postavené, na vystoupení připravené. Takže běžím ven, a konečně... Podařilo se mi dostat do jednoho záběru očekávané sluníčko, mraky a klášterní kostel. Nepeněžní odměna se podařila. Snad i detaily zaujetí muzikantů vyjdou.

Koncert začal valčíkem Jaroslava Ježka, byl střídán i hudbou barokní. Podle potlesku bylo všech 53 posluchačů spokojeno. Při kávě pak provokuju pana dirigenta: "Filharmonie taky spává po koncertu na zemi?" "Oni to berou durch, takže spacáky nepotřebujou."

Je to krásné řemeslo, ta muzika.

proChor

Bohumír Procházka