Šrámkova Sobotka

V Sobotce se vyrojily včely

Divíte se? Ve snaze inovovat, musí pořadatelé 66. ročníku světoznámé Šrámkovy Sobotky pořád něco nového vymýšlet, tak letos ty včely na farní zahradě. Bulvární část našeho článku se podařila.

Vždycky se čeká, čím překvapí Nedělní zahájení. Povedlo se. I když stojan s mikrofonem byl na podiu v úředním místě, pánové Hošek a Trč si sedli na podlahu jeviště a vedli vtipný komentář doplňovaný výkřiky z hlediště na pusu. Slavný básnický klasik pojmenován byl věhlasným protopankáčem a šramot pak vyvrcholil tím, že busta jeho se objevila červenými květy ozdobena ve vratech a dámy i nemladého věku chodily ho líbat.

Zahájení pak přešlo ve veselé křepčení, a tanec všech věkových kategorií. Byla to upřímná nehraná radost, která v dnešní ufňukané době nebývá zvykem. Radost tolik potřebná. Bylo to příjemné. Jakož i sborový zpěv známé písně o známém zámku. Neulejval se nikdo.

Vernisáž fotografa Jiřího Patky, jedna z řady vernisáží, v prostorách fary byla, jak jinak, nabita. Sobotecký autor přiznal, že takto fotí už třicet let. Nejvíce, když jde s manželkou na procházku. Ale na rozzlobeného medvěda musel si kdesi v zámku počkat. Nesklizená jabloň a pod ní čerstvě padlý sníh, to je paradox, ilustrace dnešní doby.

Ještě jedna výstava vešla se mi do polední pauzy. Na Annu Mackovou, přítelkyni Josefa Váchala, zavzpomínal jsem v aule školy. On ji učil dřevorytu, a dobře vyučil, ona starala se, aby hlady neumřel. I tak vyryla mnoho, po celé republice hledal náměty. Jsou tu i památky písemné: "Prší, plno bláta všude, člověk nemůže vystrčit paty. A do gumáků teče. Kdyby ještě byla nějaká pěkná knížka. Ale to by se musela koupit a nemám beztoho kam ji, pro všechny ty hadry, umístit."

Tak žila česká umělkyně ve Studeňanech.

Mezi výstavními panely povídám si s paní učitelkou, už jsem zapomněl, po kolikáté ona je v Sobotce. Do sedmdesáti učila, pak přišla doba odejít. Ale na své žáky vzpomíná.

U Svaté Anny plno. Vzpomínám na Šárku Štemberkovou, která s recitačním studiem držela poetické odpoledne pod platanem. Kdeže je paní Šárka, kdeže je platan? Nebyla ona Lada Bechyňová, členkou jejího dětského souboru? Teď je Lada už skoro dáma a paní učitelka ZUŠky a vede recitační studio. A s týmem svých žákyň obstarala celé Poetické odpoledne. Jak ten čas letí. A stačí Lada ještě podržet noty houslistce, aby byla mezihra. Housle mezi texty Ireny Douskové, Lucie Faulerové a dalšími. Umí, ty její žačky. Vybrat ten správný humor, který se nepodbízí, a je trefný.

Komedie Del Arte se kvůli zmíněným včelám odehrála na Zahradě. Rozšířila předvedené žánry a držela úroveň. Dokázala, že i bez přemíry slov je možno vystavět příběh.

Do spořitelny na výstavu: Musíš zapomenout na Johanna, jsme se nemohli dostat - bylo zamčeno. Než jsme si uvědomili běžný sobotecký vtip, že musíme zadním vchodem. A teď vážně. Lukáš Houdek společně s kurá­torkou Zuzanou Štef­kovou otevřeli výstavu, kde na černo­bí­lých foto­gra­fiích a video­sekven­cích představili místa roz­ostře­ná minu­lostí. Tajemná zákou­tí českého pohra­ničí, kde po trau­ma­tických pová­leč­ných udá­lostech zbyli už jenom du­chové.

Konec legrace. Rozklepané fotky postav, za nimi stavby, kde bychom asi nechtěli bydlet. Ale ty tam, v pohraničí, stále jsou. Postavy jsou oblečení figuranti. Symbol těch, kdož museli při odsunu odejít. Ano, nebylo na výstavě plno. Leč diskuse okolo fotek byla poutavá. Ne každý, se chce k naší těsně poválečné historii vracet. Není to období, na které bychom měli být hrdí.

Neměl Lukáš všude dveře otevřené, když přicházel se svými náměty. Už v době volby prezidenta, kdy Zeman vytáhl na Švarcnberka Sudetskou kartu. A na opěrné zdi pod Letnou lidé vyjádřili svůj názor. Vida, jak se všechno větví, kam jsme se v debatě dostali na Šrámkově Sobotce.

Ale to je přece skvělé, že 66. ročník festivalu českého jazyka a literatury má tak široký záběr. Že se nevyhýbá ožehavým problémům doby, ve které žijeme.

Četli jste několik zážitků z necelého prvního dne Šrámkovy Sobotky 3. června roku 2022. Amen.

proChor

Bohumír Procházka