Štočky z díla Josefa Váchala
Vánkomilné Vánoce
Pavel Kracík, spolek Zefyrin, svolal na sobotu 21. prosince do Valdštejnova muzea v Jičíně první Vánkomilné Vánoce. A šéf spolku, oblékl si bílé rukavice….
Protože přestavil návštěvníkům dva Váchalovy štočky. Štočky ze zimostrázového dřeva z roku 1945. Štočky, které vytvořil mistr k ilustraci Dickensovy Vánoční koledy prózou. Dva ze 13. No a co?
Tak poslyšme. Štočky byly vytvořeny v době, kdy už Josef Váchal žil ve Studeňanech. V nevábné, špatně osvětlené místnosti. Kam mu z Ministerstva kultury pár dní před smrtí přivezli rouru s diplomem Zasloužilý umělec. A dárkovým košem s láhví. A zasloužilý umělec jim prý řekl: "Jo, hoši, já už teď můžu jen mlíko."
Tak se to traduje, tak vypráví. Možná, že to přesně tak nebylo, ale princip nelže. Že ocenili člověka, který napsal, ještě před Čapkem, svůj manifest proč není komunistou. A komunisti mu tu rouru stejně přivezli.
Proč v čase vánkomilném příběh sudeňanského umělce? Josef Váchal umřel v roce 1969. A letos, v roce 2024 odnášejí si návštěvníci s nábožnou úctou 3 obtahy s těch 13 štočků. Dar Zafyrinu. Dar, protože tyto nátisky se nesmí prodávat, jen darovat. Protože umění, je něco jiného, než byznys. Něco poněkud trvalejšího a pro lidi užitečnějšího.
Nečekal jsem tolik lidí. Ruce si podávám s Hradečáky, Hořičáky, i lidmi z Bělohradu. Samozřejmě domácími. … Známá tvář. Odkud známá, ta paní doktorka s dlouhým copem? Archeoložky z hradecké univerzity. Marcela Horáková. Stačí ťknout. Chytá se. Takhle je to s lidmi, kteří žijí svou prací. Povinně pozvali archeology na budovanou silnici HK – Jičín. Vždyť přece válka šestašedesátá. Paní doktorka vypráví k nezastavení a já poslouchám k nedoslyšení. Mám pocit, že archeologové byli by nejraději, kdyby silnice byla kilometr široká. Nemají koně (tu při válce zabité) a při tom bylo by tolik informací. I vojáků zastřelených naezeno málo. Snad se ani ossarium nezaplní. Mnoho nezůstalo z obětí války. A jenom v knoflících, jejich poloze, množství, je tolik informací.
Prusové byli strana vítězná, mohli rozkazovat po bitvě u Sadové ve Všech vesnicích. I o tom, jak naložit s těly vojáků. I padlých koní. To je surovina, ty kostry. Pro archeology informace, pro vítěze surovina. Jak málo víme, co znamená slovo archeologie.
Něco roznášejí, s někým si přiťukávám. Je Advent. Každý si ho může užívat po svém. Někomu stačí knoflíky na uniformách a dřevěné špalíky. Tolik informací a zajímavostí je ve vyprávění Pavla a Marcely ukryto.
proChor
Bohumír Procházka