V lese

Vlastně poprvé stojím v našem lese, zděděném po pantátovi, který byl posledním jezeďáckým kočím v Češově a panímámě, které říkalo se babička Nelinková, po oblíbené jezevčici. Teď je tu hospodářem jejich vnuk Martin, se ženou Lucii.

Některé stromy jsou padlé, některé je potřeba porazit. Hlavně je třeba uklidit. Martin a jeho syn Ondřej chystají pily. Ondřej umí. Takový habr má i pětadvacet metrů. Rodina kmitá. Strom rozřezaný na délku polínek je třeba naložit na vůz za traktorem, odvézt na dvůr. Celkem čtyři otočky po hodně nerovných cestách rozbahněných. Zetor má až asi 40 roků. Možná víc. Dělali předkové dobré traktory. Do kabiny se vejde až 6 lidí. Samozřejmě vše podle předpisu. Nejmenší, dvouletý Toník, je za čtvrt chlapa.

Pravnoučata Nina a Hubert rovnají na fůře kuláče. Zodpovědně. Vědí, že nesmí ani jeden spadnout. My je nosíme na fůru, větve snášíme na hromadu. S těmi si les poradí sám. Koloběh je dokonalý. Vzniklá půda pro další stromy bude dobře pohnojená.

Pršet přestalo brzo po vstupu do lesa. Stejně jsme kapky moc nevnímali. Ale vítr ve větvích ano, když na chvilku utichly pily. Takový vítr dovede porazit strom, když už má odžito. Takový vítr je součástí Češovských valů. Poslouchal to i panský myslivec Tomáš Svoboda. Český bratr, který umřel za svou víru. Který má pomník kousíček od hranic našeho lesa.

Doma v kamnech hoří ještě loňské dřevo. Hřejeme se, pochutnáváme si na opožděném obědě, pijeme kafe. Dětí řádí. Hrají na schovku. Místnosti vzniklé ze špejcharu jsou dobrá skrýš. Najednou klavír. Ondřej má svůj hrací den. Ještě chvilku sedím u kafe. Vzpomínám na Ondřejova dědu Vojtu, který šířil českou muziku ve Švédsku. Pak jezdil s kapelou na velké rekreační lodi po pacifickém pobřeží z Kalifornie až na Aljašku.

Postupně se okolo klavíru shromáždí kousek rodiny. Zpíváme. Zase prší.

Nic nedá dohromady rodinu líp, než společná práce.

proChor

Bohumír Procházka