Výstava Milovzorova v Jičíně

Obrazy z Ukrajiny v Republice

Kavárna Republika v rohu jičínského náměstí má vybudovaný závěsný systém na pověšení obrazů a fotografií. A tak máme v Jičíně další možnost pořádat výstavy. Či dělat jiné kulturní události. Útulné prostředí prvorepublikové kavárny je skvělé pro posezení, kterého využívají zejména ženy. A tak máme v Jičíně další příležitost nabídnout kulturu i s šálkem kávy, či skleničkou.

Ve čtvrtek 10. listopadu byla kavárna zasvěcena ukrajinskému malířovi Oleksandrovi Milovzorovi. Zajímavý malíř. Svým osudem i dílem. Svého kolegu pozval k nám Michail Ščigol. Vzpomínám na jeho velkou výstavu kdysi u Josefa Bucka v galerii ve Vokšicích. Kde jsou ty časy. Josef není, galerie není.

Olexandr účastnil se mnoha jičínských plenérů, které bývaly vždycky začátkem září. Však zůstala i v Republice památka - obraz Valdická brána v zadní místnosti kavárny. Plenéry jsou taky minulost. Odešel Michail. Stará se ale Miloš Starý, který se podílel na organizaci nedávné výstavy Milovzorova v hotelu Restart. To bylo tenkrát bezprostředně po začátku války. Pětaosmdesátiletý Olexandr přijel a vyprávěl. Bez patosu. Nyní žije doma v Kyjevě, tvoří, Jičíňáky pozdravuje. Jeho vnučka studuje v Praze dvě vysoké školy.

Kontakt s malířem a jeho prostřednictvím s jeho zemí je stále živý. Miloš Starý nabídne výstavu, Daniela Beranová o ostatní z kavárny zajistí, pomohou. Neformálně, bez písemných žádostí a jiné administrativy. A hudební vložka? Jistě. Milošova dcera Eliška - klavír, vnučka Mariana - flétna. I přídavek na přání byl. Jak prosté, když se chce.

Obrazy. Nefigurativní, abstrakce. Tady třeba postát, posedět, vnímat. Třeba se i vrátit. Ano, obrazy mají své názvy. Nejsou uvedeny zjevně. Náznak toho, že nejsou pevné. Barvy i tvary každý nechť si pojmenuje po svém. Hledá si svůj výklad.

proChor

Bohumír Procházka