Výstava na Valdické bráně

Otevřete

Plným jménem jmenuje má výstava název: Otevřete, jsem to já? Vernisáž konala se v sobotu 22. dubna roku 2023.

Výstava nachází se na Valdické bráně Jičínské na 134. shodu. Na plakátě jsou uvedení autoři: Laura Filáková, nyní studentka Intermedia 2 na AVU v Praze , Jan Vilda, který absolvoval na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem , nyní knihovník v lázních Bělohrad. Kurátorkou výstavy je Anička Crhová, kunsthistorička v hořickém muzeu, Honzová dívka. Výstavu uspořádali Vlaďka a Jirka Wildovi, Honzovi rodiče, věžníci na valdické bráně, nyní hostitelé (fantastické chlebíčky, fantasticky štrůdl, pití všelijaké).

To pití Je důležité, protože debata návštěvníků končila až před jednadvacátou hodinou. Přicházeli a odcházeli přátelé, kteří by se dalí shrnout pod komunitu My, co spolu mluvíme. Jinými slovy co se známe Lodžie, Jinčího činu a podobného kulturního dění. Plus dvě dívky slušivého moderního oblečení. Vypadaly zasvěceně. Taky nějaké uměn studují, jak přiznaly.

Laura má výraznou rtěnku příjemný úsměv a nebrání se rozhovoru. Je rodem z Košic, ale svoji školu, která ji uspokojila, našla až v Ústí nad Labem. Je na výstavě autorkou malby na prkna podlahy. Postupně přiznává, že kromě jiného taky svařuje– sváří. A to trubkové konstrukce velké. Tedy přibližně životní velikosti.

Až po dlouhé době, a většího přemýšlení přiznala, že tento druh umění mohl by se zařadit do škatulky neoromantismus nebo emoromantismus. Nemysli si, že by se umění mělo lidem vysvětlovat. Že to není úkolem umělců. Snad to přísluší galerii a muzeu.

Honza, když mluví o hlíně, svítí mu oči. Vypráví, jak v blízkém okolí, neprozradím kde, kope hlínu, z které dělá svoje sochy. Když se najde správná hlína, nemusí se do ní už nic přidávat. Když se prohnětená hlína může dvakrát otočit okolo prstu a drží, je to ten správný materiál. Předvádí jak, ale bez hlíny.

Na výstavě má věže. Podivné, možná je to něco mezi věžemi, a vázami. Z okna jeho jedné věže usmívá se květina. Na zemi, okolo, věže, je cosi bílého. To musí každý najít, co jest to. Honza když mluví o hlíně odchází do jiného světa.

Přátelé, přicházejí a odcházejí, někteří povídají, někteří jen konzumují. Buď postávají, jiní sedí. Z toho Monika sedí na zemi. Každého schody poznamenají jinak.

Vzpomínáme. Řeč se stočí i na počátek Pohádkových novin v rámci pohádkového festivalu. Vzpomínáme na ty dobré přátele, spolupracovníky, kteří už nejsou. Tomáš připomíná, jak když se stavěly Krabicany, ztratilo se dítě. A podle současného stáří toho dřívějšího dítěte určujeme letopočet. Usuzujeme, že to mohlo být někdy okolo 2004. Atd.

Najednou je tma, ale tady není, někdo nenápadně rozsvítil. Věž má elektrické osvětlení. Vždyť se tu hraje divadlo. Vildovi nenápadně uklízejí kabely, což je stejný signál jako když se v hospodě dávají obrácené židle na stoly. Tak to chápeme, a pomalinku jdeme k východu.

V Jičíně je už tma. Ale Valdická brána je osvětlená.

proChor

Bohumír Procházka