Worldfest

Worldfest – teprve po sedmé?

Ale je to jen v Lodžii 6. až 8. září 202, dříve byl worldfest na Grabštejnu. takže jen pokračování. Ale velké. 784 platících diváků, celkem 114 umělců z 10 zemí. Hudba, divadlo, autorské čtení, veletrh prodejní obrázků, keramiky, či jiných uměleckých výtvoru, i knih. Setkání. Kde hranice mezi účinkujcími a diváky, či posluchači se smazává, prostřídává. Tvorba, umělecká a tvrdá dělnická (kulisácká, zvukařská, elektrikářská i jiná). Rozdíl mezi dělníky a umělci se smazává.

Máme svého řiditele Jirku, ale těžce pracujícího rukama, takže od dělnické třídy k nepoznání. A pak hned pronese projev na zahájení festivalu: "Dodržujte pitný režim. Parkujte ukázněně, místa je málo." Následuje výčet sponzorů, bez kterých se podobná akce neobejde.

Vysvětlím. Praktikábly, ze kterých se tvoří podium, jsou setsakra těžké. Zvláště ty poslední. A málokdy se postaví úplně správně. Tak se přenáší. Stanů buduje se 5. Nebo šest? Od menšího, dětského až po profesionální šapitó. Letos neposlali shora ani kapku a tak se hodně hrálo na trávě, mezi stromy (stín). Vévoda zanechal nám skvělé dědictví.

Na kritické přípravné schůzi bylo přes 65 pracovníků a dobrovolníků i s dámami z kuchyně. Nic se nepřipálilo. Jí se v Lodžii pestře a zdravě. Pracuje se v Lodžii za triko a stravu. A dobrovolníci sjíždějí se zdaleka, předaleka. Spaní? Někteří mají stan, někteří rozbalí spačák kdekoli. I když v theatronu mnoho nového prostoru, místa stále málo.

Trham papírky, Katanari dělá sochu Hamana. Tvar polystyren, dispersní lepidlo. Pak pomocí citlivých prstů a natrhaného papíru tvoří tu hlavu. Já trhám ten papír, nesmí mít hladké okraje. Dělám to proto abych se od Kateřiny, zvané Katanari dozvěděl jak vypadá dnešní Slovensko. Ne moc potěšitelně. Tak i občas prosvitne na našem internetu. Perzekuce kulturních lidí. Shodli jsme se na tom, že bude chybět prezidentka Čaputová. Pak Kateřina vypráví, jak se svými miniaturními loutečkami putuje po celém světě. Zrovna nedávno byla na Islandu.

Scénáře a scénografie tvoří se zpravidla na místě, lidé přijíždějí pár dní před akcí. Někdy je to 3 dny, jindy nula. Na tajůplném místě v Libosadu vznikala židovská kavárna. Dlouhý historický stůl dovezan, ale pak úzkou pěšinou donesen. Tam odehrává se pět příběhů židovského života: Ros Hasana – Nový rok, Tu bisvat – Nový rok stromu, Purim - svátek losu, Savout – svátek týdnu, Chanuka – svátek světel.

Svátky jsou losovány, hosté u stolu vyberou je pomocí káči a pak z karet vysvětlí. I jídlo tam podávané je na židovský způsob. Nakonec u stolu objeví se busta zlého Hamana, který pronásledoval Židy.

Celé dění hostiny v židovské kavárně je plné symbolů. Skrze ochutnání se lidé s nimi seznamují. Žádný polopatismus. Věřím, že mnozí budou až doma gůglovat. Ale to je smyslem celého konání.

Šel jsem se podívat den před vystoupení, jak se na místě tvořil scénář. Kolektivní dílo. Anička, Daniela, režisérky, zítra budou hrát servírky, Tomáš akordeon, kontrabas, Kuba klárinet. Obě režisérky a herečky ještě i matky. Obě mimnika celé kulturní tvorbě přihlížely. Pokud neusnuly. I já jsem malého Matouše choval, později v kočárku uspával. Tak jsem skvěle nehlédl, co taky znamená divadlo. Dobré divadlo. Které mateřským mlékem už děti nasávají.

Jen tahle tvorba scénáře a zároveň zkouška trvala pět hodin. S malou přestávkou na donesený oběd. Jest divadlo náročné konání. Ale stojí zato.

Máme úžasný dětský stan. Koberec, kostky, pečlivě vyluxováno. Připravené nářadí na kreslení. Technika připojila lampičky. Na stěně z vnějšku prosadil jsem si hádanky Josefa Hiršala z Chomutic, básníka.

Robinzon Víti Marčíka hrál se v Kostele Všech svatých pod Zebínem od 19.10. Diváci se nehrnuli dovnitř, na hřbitově se zastavili mezi světýlky na hrobech a tiše zírali dolů do krajiny. Jičín za soumraku. I to patří k Worlfestu. Neuzavírá se. Je zasazen do krajiny.

Víťa má ledvinový pás. Už jako součást kostýmu. Ne jako vtip, jako realitu. Kterou ale jen on umí zapojit do hry. Hraje s takovou vervou, že zpotí se náležitě. Ne sám. Dovede rozezpívat sál.

Dovede na jeviště pozvat 12 diváků a zkoušet s nimi děkovačku. Část z nich na vrcholu lodi Robinsona. Nikdo nespadl. Protože Bůh není něco, ale někdo.

Dovede herec do představení zakomponovat Bibli a i zapřisáhlý ateista zírá. Vtip k uchechtání a lidské i boží moudro. Jedenašedesátiletý divadelník se nezastaví. Je vtipný. Ale nehraje jen pro zábavu. Vytvoří atmosféru spojení jeviště a hlediště. Protože: "Když divák nechce, tak se může herec zbláznit." Víťa hrál na Worldfestu každý den a pokaždé jinak.

Dětský stan plný. Kostky jsou úžasné nářadí pro všechny věkové kategorie. Pojďme na hádanky. "Kdopak mi to tu lupá perníček?" Z které je to pohádky? "Tuhle písničku znáte?" Tak nekývejte a zpívejte! … Večerka výjimečně přetažena. Některé maminky využívají pohodlí dětského stanu a v klidu krmí miminka. Na pořadatele doléhá únava

V sobotu najíždějí další stánkaři stánkaři. Autorské grafiky, keramika. Autorka jedna objíždí trhy, festivaly, slavnosti. Ptám se, jestli jí nevadí "zasklívání". Lidé chodí okolo, nevšímavě. Jakoby nevidí. "300 do kina zaplatí, za autorský obr nedají". Jejich věc. Nevadí. Mýdlárna - vůně z různých rostlin. Nejoblíbenější? Růže stolistá. Před stánkem malá dílnička. Děti navlékají mýdlové hobliny. Skvělý náramek, náhrdelník.

Vznikají nová česká slova – mýdlenka = nádoba na mýdlo. Jak se jmenuje schránka na máslo? Misky, talířky, hrnečky. Hrnčířský kruh? Převládá ruční práce. Čím šišatější, tím hodnotnější. I knihkupectví je dole pod lodžií. Pan knihkupec titul za jménem, titul před. Učí na vejšce v HK. Které tituly moc nejdou? Jirásek, detektivky … . Jsou tu specifičtí zákazníci.

A kovářství. Pan kovář umí se synem i odlévat zvonky. Ale vysvětluje, že zvonařství je náročné umění. Ale kovové plastiky umí.

Jedno divadlo Papírrr. To není překlep. To je nápad. Spielraum Kollektiv. Ti pane spotřebovali papíru. Ale zato potřebovali už jen svoje nástroje. Hudební. A zase nápad. Jednoduchost. Materiálová, ale ne výtvarná. Každá epizoda papírového hraní je dobře vymyšlená, nazkoušená. I provedená. Jak málo stačí k tomu, rozbláznit děti, které pak nechtí herce propustit, házejí po nich papírovými koulemi, nejradši by jeli s nimi. Hráli Linda Straub, Mathias Straub + Matěj Heinzl, Šimon Janák, David Lomič muzikanti

Je, propojení muziky a obrovské skládané papírové plachty. Symbioza. Zase jedno úplně jiné provedení divadla. Kdopek ten blázinec po nich uklidí a děti uklidní?

Divadlo Líšeň v Lodžii tradičně. Dnes Kriplštreka. Pavla Dombrovská a Luděk Vémola vše. Řidičí, stavěči, herci, muzikanti, nápověda, uklízečky. Zuby si čistí každý sám.

Divadlo mnoha žánrů. Od politické satiry po komedii. Poněkud naivnímu divákovi chvíli trvá, než si zvykne. Než přestane litovat. Zlobit se. Než objeví … co objeví? Kouzlo hraní Pavly a Luďka. Pojízdné divadlo se vším všudy. A co když rekvizita není tam, co má být? Nebo tam není vůbec? Poznal to někdo z diváků?

Putovní divadlo má své úžasné kouzlo. Líšenští dovedou si ho vychutnat.

V neděli ráno napočítáno ve stanovém městečku 135 stanů

Postavit čajovnu dalo práci, ale velké šapito ještě větší. V čajovně hrál desetistrunný nástroj, který neumím pojmenovat. V Šapito irská muzika. Tam stačil jsem si poznamenat: "Když máš trable v lásce, založ si kapelu." Ve dvoře nabitá dílna Lhotávých, střídaná tiskem hradeckého Upæpop. A v tichu Kabinetu rozličná autorská čtení mistrů slova Víta Maloty a Jaromíra Typlta.

Překvapení v parku

Z Roztok u Prahy přijela úžasná parta, vedená Lenkou Hřibovou. Oni chodí po Rztokách a sbírají všechny vyhozené věci a znovu používají. Dneska se říká, že je recyklují. Recyklují pro dětské hraní. To je tedy gól. Vybrali všechna smetiště a jiná odkladiště v okolí Roztok a připravili atrakce jako Hod na cíl slimákem, Katapult na krtky (z hadice od vysavače´), Bylinkárna, Co dělá zahradník v zimě. A další. Ale nejvíc mě zaujala dráha pro kbelík šišek ze zbytků okapů. Vysypeš kbelík, a šišky se valí podle sklonu odřezku okapu. Kdo chce další inspiraci, dojeďte se do Roztok podívat.

Mi nezbývá, než zopakovat: Nápad, je to nejskvělejší a je zadarmo.

A taky se každý může svézt na sáňkách z kolečky. Když je 32 Celsiú a vhodný tahoun (rodič), dá se i v Lodžii sáňkovat. Spatřen byl i pokus, že někdy táhnou děti. Jen ať si to vyzkoušejí.

Jest Worldfest svébytný organismus, který koná nejen plánovitě. Poskytuje inspiraci i půdu k improvizaci, iniciativě účastníků. Akcím nikým neschváleným, tím půvabnějším. V paměti jsou spontánně vzniklé průvody lidu v parku, či na Zebín. Tenkrát ani velká síla tlačících nedokázala vytlačit káru s muzikanty nahoru a ta se musela vrátit od vodárny. Pak jsme začali chránit přírodu a na Zebín se nešlo.

V paměti však zůstane například sólo pro vysavač a klarinet, či Tichého basa uvázaná na stromě. Český muzikant předvedl svou kvalitu a hrál dál.

Letos narodil se v Čestném dvoře, který vévoda pro podobné účely postavil, průvod lidu. Vpředu nadživotní portrét českého muzikanta a filmaře Hubáčka (viz duo HuSo), který se nedostavil, protože točí. Okolo kolegové a muzikanti. Všichni mu na dálkum popřáli úspěšné filmování a program pokračoval.

Katanari (Katarína Caková) , když splnila své sochařské poslání, teprve získala prostor pro své malé loutečky, pro příběh Cesta. Divadlo jednoho herce pro jednoho diváka, které trvá 4 minuty. Našla si stinné tiché místo v parku pod stromem. Pořadník přihlášených byl dlouhý. Předlouhý. Katarina vytrvalá, opravdová.

Nádhera. Malinké postavičky, přesto tváře, jejich pohledy, výraz opravdový. Chce se vám zastavit čas.

Hlavnímu pořadatelovi Jiřímu Vydrovi patřila otázka – co se ti na festivalu nejvíc líbilo. "Pohled od kostela před započetím divadla směrem na jih.

Sad je řídce osázený stromy, tráva jen mírně vzrostlá. Mezi stromy nataženy šňůry, na nich kolíčky. Plechová vana s vodou. Dvě dívky v bílých šatech. Ale možná jsou to noční košile, jak vyběhly k práci. Máchají, vyždímají, věší. Při tom zpívají. Písničky z Arménie, Srbska, Bosny a Hercegoviny, Estonska, Laponska, Polska. Naslouchají. Zpěvem přilákáni přicházejí lidé. Hledají stinná místa, usedávají pod stromy. Blízko sadu je les. Odráží písně, nebo pohlcuje? Kromě písniček absolutní ticho. Ptáci nebeští poslouchají taky.

Ewa Žurakowská a Aida Mujačič pak vyzvou pány, ti zvednou vanu průvod jde průsekem. Když je pěkný výhled na Lodžii, poví Ewa o významu vody. Lidé se zouvají a procházejí vanou. Ewa požaduje českou písničku. Někdo navrhne Lásko Bože lásko. (ProChor zjihne, protože tohle písní končí jeho divadlo.)

Pak převezme slovo , pardón, vlastně tóny Petr Nikl v dámských šatech a festival spěje k závěru koncertem jeho kapely. Poslední číslo letošního festivalu se jmenuje Zahrada bláznů.

Zdelaka jsem nepopsal všechno. Například to, že z Warnsdorf, jako každý rok, přijeli manželé Milan a Heike Hulánovi. Vyložili popelnice a zajistil všechno, co souvisí s úklidem a likvidací odpadků.

Novinář proChor dojel domů, padl na postel a spal deset hodin. Pak jsme si s ostatními povědeli, že na tom byli podobně. Ale mně se ještě k tomu zdálo o dívkách v bílých košilích, které krásně zpívaly.

proChor

Boumír Procházka