Začátek školního roku

Do školy.

Když jsem jel doprovodit naši Emu do školních lavic, promítnul se mi rok 1946 v Libáni. Klika u školních dveří byla velmi vysoko a mačkala se ztěžka. Pan učitel Kynčl měl na dveřích své třídy napsáno: Kde se mnoho mluví, tam se málo dělá.

74 roků potom stojím před čtyřkou základkou. Tolik lidí snad nebylo ani na prvního máje. Školákům prvního ročníku velmi to slušelo. Ale byli jaksi … zaražení. Kde jsou ty živé šestileté děti, které nepostojí? Soudím, že největší chvilka jejich dosavadního života. Víc než těšení na Vánoce. Když jsem si mezi prváky dělal anketu, jestli se těší, bylo to padesát na padesát. Pravda je, že bylo asi víc těch, kteří nemohli dospat. Takovouhle událost ještě nezažili.

Projevů byl jenom pět. Ať si děti zvykají. První třídy jsou na čyřce 3. V naší, to jest 1. C je 28 žáků.

Každý předstoupil. Dostal parádní šerpu. Jen dvě děti za třídy nechtěly se chvilku pustit maminčiny ruky. Pak písnička a paní učitelka, paní asistentka a paní družinářka vedly si své děti za zvuku písničky do třídy.

Tady paní učitelka vyvolávala a každý našel na tabuli svoje jméno, byl představen třídě a jmenovku odnesl na svou lavici. Kdo chtěl, mohl něco říct o sobě. Nebylo moc takových, kteří se do projevu hrnuli. Však oni se rozkukají. Věřme, že se naučí otevřeně říkat svůj názor.

Pozoruji děti. Už teď bych označil šprtky. Pozorují pedagožky. Nebudou mít lehkou práci. 28 žáků ve třídě je hodně. Moc jim přeju úspěšnou práci, trpělivost. S dětmi i rodiči. Protože jen ve spolupráci dílo se podaří. A z dnešních prváků budou hrdí a úspěšní deváťáci, dobře připravení do dalšího života.